Očima Ivana Motýla
Návrh na řešení otázky našich spoluobčanů cikánského původu

Přesně před šedesáti lety připravili ostravští politikové svůj první „návrh na řešení otázky našich spoluobčanů cikánského původu". Podnes ale žádný politik na rozumné "řešení" nepřišel.

V roce 1951 žilo v Ostravě asi 350 Romů. Dnes jich v ocelovém srdci republiky bydlí 20 až 30 tisíc, vesměs jsou bez práce a významně se podílejí na ostravské kriminalitě, což je pro ně často jediná možnost, jak přežít ponižující živoření v takzvaných "sociálně vyloučených lokalitách" čili v cikánských ghettech v bývalých hutnických a hornických koloniích.

Z vozů na stavby socialismu

Kdo je aktuálně zodpovědný za takový stav, to nechám na politicích a občanských aktivistech. V ostravském archivu jsem ale nedávno našel zajímavý dokument s názvem Návrh na řešení otázky našich spoluobčanů cikánského původu, který je třeba nadějnou stopou k historickým viníkům současných problémů.

Návrh v roce 1951 vytvořil pro ostravské politiky referát pro vnitřní a bezpečnostní věci jednotného národního výboru a je to vůbec první dokument, který řešil soužití s romským obyvatelstvem ve městě. "Potíže působí především početné cikánské rodiny, které žijí ve vozech nebo ve stanech," píše se v uvedeném textu. V té době v Ostravě a bezprostředním okolí žilo nomádským způsobem asi 350 lidí. Přičinliví úředníci je ale chtěli vidět se zednickou lžící na ostravských staveništích. "Velké stavby socialismu jim dávají dobré možnosti výdělku. Proto u nás v Ostravě jsme nuceni mnohem naléhavěji řešiti cikánskou otázku než v jiných městech," zaznělo v návrhu.

KSČ vadila cikánská svoboda

Ze zprávy vyplývá, že Romové žili třeba na březích Ostravice, kde nikomu příliš nevadili. Živili se draním peří, chlapi kšeftovali s koňmi a brousili nože. "Asi 25 až 30 cikánů táboří ve Vratimově nedaleko mostu u Ostravice po pravém břehu. Mají k dispozici osm obytných vozů a sedm koní," konstatovalo se v inkriminovaném návrhu. Na Krausovci zase úřady našly osm cikánských vozů s koňmi, vesměs v majetku Biháriů, Stojků a Lakatošů. Ve voze, kterému úředníci dali číslo VIII, žili manželé Michal a Helena Lakatošovi s devíti dětmi. Prý spokojeně, jenže úřadům vadil právě ten jejich svobodomyslný život, v éře budování komunismu neudržitelný.

"Dosud žádný cikán nebo cikánka se také neoddávala před úřady. Stále tyto sňatky dějí se před cikánskými králi," vadilo úředníkům, kteří navrhovali poučit se u soudruha Stalina. "Budeme-li důsledně řešiti cikánskou otázku, je nutné, abychom se poučili z velikých zkušeností Sovětského svazu v řešení národnostních otázek." A jak známo, Stalin národnostní otázky řešil radikálně. Třeba krymské Tatary odsunul do nehostinných stepí Kazachstánu. I ostravský návrh z roku 1951 připouštěl podobnou možnost - odsun do pohraničí vysídleného po válce. "Kdyby byla dána cikánům příležitost osídliti celou vesnici, poskytlo by se jim také krásného přírodního prostředí," argumentovali "odborníci" na romskou otázku z referátu pro vnitřní a bezpečnostní věci.

Doutnák zapálený v roce 1951

O pár let později pak komunisti kočování Romů skutečně zakázali zákonem. V Ostravě je sestěhovali do bytovek pro brigádníky. Došlo i na opuštěné vesnice v Sudetech, kde byli Romové nuceni pracovat ve státních statcích. Cikánky navždy přestaly drát peří a cikáni brousit nože a prodávat koně. Stát jim vzal staleté tradice a nabídl krumpáč, vidle a hornická kladiva, což byly nástroje, které Romové neznali. Doutnák k dnešním problémům tak byl zapálen možná právě před šedesáti lety.