Za chladnokrevnou vraždu si Roman Postl odpykával třináctiletý trest v plzeňské věznici na Borech. Odseděl si jen deset, zbytek mu letos prominul soud. Neměl být už pro společnost nebezpečný. Jenže trestanec udeřil znovu. A hned čtyřikrát. Šíleného střelce měl po propuštění na starosti teplický pracovník probační a mediační služby Emil Fleischmann.
Podle Fleischmanna nešlo vražednému řádění zabránit. "Dohled může snížit riziko recidivy, ojedinělým excesům však nezabrání," konstatuje úředník.
Kdy jste začal spolupracovat s Postlem a jak na vás působil?
Objevil se u mě v poslední únorový den, aniž bych ho čekal. Předběhl vlastně soudní pověření. Choval se jako typický propuštěný vězeň, stál v pozoru, spolupracoval, nebyly s ním zkrátka žádné problémy.
Jakým způsobem probíhala kontrola jeho chování?
Zpočátku jsme stanovili konzultace na každých čtrnáctí dní. Tak to šlo až do června. Protože vše fungovalo, prodloužili jsme pak četnost schůzek na jednou měsíčně. V srpnu jsem po půl roce sepsal první zprávu o průběhu dohledu. Další setkání mělo proběhnout v říjnu.
TAKÉ ČTĚTE: Šílený střelec, který zabil čtyři lidi, zemřel v nemocnici
Nevyčítáte si, že jste mohl něco udělat jinak?
Samozřejmě, že když jsem se dozvěděl, co se stalo a že to byl můj klient, tak mě to překvapilo. Celý víkend jsem přemýšlel, zda jsem v jeho spise nepřehlédl něco závažného. Běželo mi hlavou, co jsem mohl udělat jinak. Tady však skutečně nebyla žádná indicie, která by naznačila, že něco není v pořádku.
Nyní se však spekuluje, že měl problémy s drogami.
Žádný náznak toho, že by měl fetovat, jsem nezaznamenal. První známka klientů na drogách je nespolehlivost. Pan Postl chodil naopak na minutu přesně. A když se jednou nemohl dostavit, tak přišel o den dříve, aby se mohl omluvit. Takže podle mého názoru nemohl brát pravidelně omamné látky.
Bavili jste se o vraždě, za kterou strávil deset let ve vězení?
Ano, několikrát o tom hovořil. Vždy projevil lítost, často se dokonce rozbrečel. Na základě toho jsem mu domluvil schůzku s psychiatrem. Ta nebyla stanovena soudem, takže jsem ho nemohl nutit, přesto mám zprávy, že tam docházel. V rámci tamější terapie začal brát antidepresiva. Potom už začal na schůzkách mluvit spíše o budoucnosti. Sehnal si i práci. Působil proto jako ideální klient.
Právě nálepka vzorného trestance se Postlovi pravidelně přisuzuje. Přesto zavraždil celkem pět lidí. Jak se podobným přehmatům do budoucna vyhnout?
Recept na to samozřejmě nemám. Jediné, co mi chybělo, byla větší spolupráce ještě v době, kdy je klient ve vězení. Podnět k propuštění podali v tomto případě rodiče, což není úplně standardní.
Po první vraždě psal znalec v posudku, že Postl umí manipulovat s lidmi. Myslíte, že tedy obelhal celý systém?
Na to neumím odpovědět. V průběhu deseti let se člověk může radikálně změnit, navíc soud k deset let starému posudku už zřejmě nepřihlížel.
TAKÉ ČTĚTE: Šílený střelec z Chomutova měl pomocníka
Do konce trestu zbývaly Postlovi tři roky. Změnilo by se něco, kdyby zůstal za mřížemi až do konce?
Těžko říct. Každopádně, když se vězeň dostane na svobodu dříve, tak je ještě nějakou dobu pod dohledem. Ten sice nyní nezafungoval, ale to je jiná věc. To riziko je tam však oproti jiným případům snížené.
Jak často se stane, že vás klient takto zklame?
Stává se to, ale většinou nejsou tak fatální následky. Mám klienta, který je drogově závislý a krade v supermarketu, soudce mu dá podmínku, my mu nabídneme léčení, on to nějakou dobu zvládá, ale nakonec podlehne a ukradne něco znovu. To je klasický příklad. Dá se říct, že je to zhruba jeden z deseti. Dohled je totiž směs kontroly a pomoci, ale neznamená to, že se nevyskytnou excesy. Probační úředník nepřebírá za jednání klienta zodpovědnost.
Jak vyzní srovnání možností tuzemské probační a mediační služby s těmi, co jsou v zahraničí?
U nás jde o relativně mladou službu. V Anglii takový systém funguje už šedesát let. Nad každým trestancem se tam sejde zhruba desetičlenná skupina odborníků, v níž zasedají probační úředníci, psychologové a další experti, a ti rozhodují o propuštění. Dokonce se tam k věci vyjadřuje i sám poškozený, to u nás není. Že by se někdo ptal na názor a pocity poškozeného. Toho bychom chtěli také dosáhnout.
Celý příběh střelce Romana Postla najdete v pondělním vydání časopisu Týden.
Foto: Jan Schejbal