Reformy českého zdravotnictví mají předobraz na Slovensku. Většinu změn, které dnes chystá ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, tam už vyzkoušeli. A zdravotnímu systému i pacientům to prospělo, říká Julínkova spolupracovnice Henrieta Maďarová, která je uváděla v život i u východních sousedů.
V rámci zdravotnické reformy připravujete mimo jiné privatizaci zdravotních pojišťoven. Kritikům se nelíbí, že by soukromé pojišťovny měly bohatnout z veřejných peněz, i když pacientům nic nedávají, neléčí je. Souhlasíte s tím argumentem?
Není pravda, že by pojišťovny nic nedělaly. Podívejme se na Slovensko. Tam byly pojišťovny silně zadlužené, od přeměny na akciové společnosti mají vyrovnané hospodaření. Navíc vylepšily služby pojištěncům. Všechny pojišťovny včetně státních zavedly call centra, kde pacientům doporučí volného lékaře nebo nemocnici, kde jim provedou plánovanou operaci. Pojišťovny se začaly starat také o prevenci. Zatímco dřív všichni říkali, že prevence je důležitá, nebylo možné se objednat na mamograf ve lhůtě kratší než půl roku - tyto lhůty se teď zkrátily.
Myslíte si, že by jediná státní platebna, kterou by chtěla ČSSD, nebyla motivovaná k péči o pacienty?
Nevím o zemi, kde by to bez tvrdého zásahu státu fungovalo.
A nestálo by to za to? Vždyť jediná platebna by měla nižší administrativní náklady...Henrieta Maďarová (30) Absolvovala studium zaměřené na zdravotní politiku a management na Brandeis University v Bostonu a Fakultu manažmentu Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 2002 až 2005 pracovala jako členka reformního týmu na Ministerstvu zdravotnictví Slovenské republiky. V roce 2005 spoluzaložila Stredoeurópsky inštitút pre zdravotnú politiku - Health Policy Institute, který se zabývá analýzou zdravotní politiky v zemích střední a východní Evropy. V současnosti pracuje na Ministerstvu zdravotnictví ČR jako poradkyně ministra a podílí se na přípravě zákonů regulujících systém veřejného zdravotního pojištění. Je svobodná, bezdětná.
Je pravda, že pojišťovny mají vyšší náklady než jediná pojišťovna, ale jen o málo. Dnes spotřebují 3,5 až 3,7 procenta z pojistného na náklady, zkušenosti ze zahraničí předpokládají u více pojišťoven 4,5 až 5 procent. Není ale pravidlem, že by jediná platebna byla levnější. Například odborníci z Polska nám říkali, že u nich se zdravotní pojišťovny násilně sloučily v jednu, a nově vytvořená centrála pojišťoven spotřebovala na administrativu víc než všechny pobočky. Mimochodem, v Polsku teď uvažují o tom, že by pojišťovnu zase rozdělili na pět až šest subjektů se soukromými majiteli.
Když se podíváme na Slovensko, v době zavádění reforem tam byla situace ve zdravotnictví horší než u nás. Přesto tam po změně vlády část reforem, konkétně poplatky u lékaře, zrušili. Proč by Češi měli reformy přijmout?
Jen chci upozornit, na Slovensku nebyly poplatky zrušené, byly jen snížené na nulu a u receptů na pět korun. Ale nemyslím si, že by na Slovensku byl odpor vůči poplatkům. Pokud si dobře pamatuju, pacienti si na placení poplatků zvykli, a byli ochotní je platit i po jejich odstranění. Důležité je i to, že podle statistik po zrušení poplatků celkový objem spoluúčasti pacientů neklesl - lidé tedy platí u lékaře i dál.
Myslíte si, že Češi poplatky odmítají více než Slováci?
Nezdá se mi to, podle mě je situace podobná. I obavy před jejich zavedením byly stejné: že poplatky nebudou fungovat, že to lékaři nebudou umět vybírat, že to bude administrativně náročné. Na Slovensku ani tady se ale problémy neobjevily a lékaři si na ně zvykli. Vítají příjem navíc i to, že se mohou pacientům víc věnovat a že si pacienti jejich práce víc váží.
Když byste měla srovnat dopad zavedení poplatků v Česku na Slovensku, liší se nějak?
Zatím je předčasné dělat srovnání, protože první čtvrtrok je dost odlišný díky předzásobení a podobně. Zatím se dá říci, že poklesy v Čechách jsou vyšší. Ambulantní péče na Slovensku ubylo 10 až 15 procent, tady odhadujeme 15 až 20 procent. U lůžkové péče byl na Slovensku pokles jen o dvě až tři procenta za rok, to ale bylo dáno tím, že pro placení poplatků byl dán limit 21 dní. V Česku je to zatím asi 10 procent. Zajímavé přitom je, že na Slovensku po snížení poplatků opět začalo spotřebované péče přibývat. Vláda se proto teď snaží zavést jiné restrikční nástroje, například povinnost pacienta navštívit nejdřív praktického lékaře a až poté specialistu. Poptávku tak snižuje v podstatě umělými administrativními nástroji.
Nehrozí, že k lékaři někteří pacienti přestanou chodit kvůli poplatkům?
Nemám důkaz o tom, že by se v Česku nebo u nás na Slovensku něco takového stalo. Vím ale, že pokud pacient péči opravdu potřeboval, lékař mu poplatek odpustil.
Na Slovensku byl součástí reforem i zákon, který by stanovil, jaká péče je standardní. U nás se nechystá. Jak si mohou být pacienti jisti, že jim bude z veřejných peněz hrazena péče, kterou potřebují?
Na Slovensku zákon schválili v roce 2004 a od té doby se stále pracuje na vyhlášce o standardech, protože je velmi těžké dostat jednotný standard péče stanovit. Zákon, který chystáme tady, stanoví povinnost uhradit ekonomicky nejvýhodnější variantu léčby pro daný případ, daného pacienta. Doporučení toho, jaká péče je standardní a vhodná, bude připravovat komise zástupců zdravotních pojišťoven, poskytovatelů zdravotních služeb a odborných společností. Tím bude možné flexibilně reagovat na nové technologie a léčebné možnosti - většina případů totiž má určité standardní parametry.
No dobře, ale kde vezme pacient jistotu, že třeba za dva roky nebude muset začít platit léky na vysoký tlak ze své kapsy?
To nepůjde, protože nárok pacienta na léčbu bude stanoven v zákoně - bude tam ale řečeno, že to bude jen ta ekonomicky nejvýhodnější léčba, kterou pak upraví vyhláška. Na to, aby se něco z hrazené péče vyňalo, by byla nutná změna zákona.
Kritici reforem říkají, že naše zdravotnictví je v přebytku a lidem se péče dostává, takže není nutné zavádět reformy. Souhlasíte s nimi?
Ono i když to navenek vypadá, že všechno funguje, pod povrchem jsou problémy. Například je velký počet lidí, kteří nedostanou péči, my o nich ale nevíme, protože se nemonitorují čekací doby. Útržkovité informace, které máme, ukazují na to, že rychlost ošetření závisí na tom, kde bydlíte - někde se na endoprotézu čeká rok, někde měsíc. Druhá věc je, že ve zdravotnictví existuje korupce. Podle průzkumu veřejného mínění asi 20 procent lidí někdy dalo za to, aby se dostali k lékaři, finanční nebo nepeněžní dar.
Foto: archiv Henriety Maďarové
