Že si pod pojmem "fiskální odpovědnost" (nota bene ve vztahu k EU) bezpočet občanů nepředstavuje zhola nic, je i málo společenskému člověku zřejmé. Početnější část vlády přesto chce, aby všichni, tedy i lidé věci zcela neznalí, o přijetí evropské smlouvy obsahující toto slovní spojení hlasovali v referendu.
Pomiňme tentokrát tento, byť nesnesitelný, alibismus a strach z historické odpovědnosti. Ponechme stranou nezanedbatelné miliony korun, které případné uskutečnění plebiscitu spolkne. V těchto tématech totiž zcela zaniká jiné, sice mnohem méně okaté, ale neméně zásadní. A sice, kdo "anketní" otázku národu zformuluje.
Co se v tuto chvíli jeví jako předčasné a snad i podružné, může mít na výsledek všelidového hlasování fatální dopad. Psychologové, sociologové a koneckonců i novináři dobře vědí, jak moc na tónu a stavbě otázky záleží. Její formulace je věc ošemetná a ve výsledku zneužitelná. Při troše zkušeností a dostatku cynismu lze vyznění nejrůznějších dotazníků, anket či průzkumů veřejného mínění ušít zadavateli či předem stanovenému záměru na míru. I politici to dobře vědí. Vždyť sami právě touto skutečností argumentují, když se potřebují vymezit třeba právě vůči nepříjemně vyznívajícím průzkumům.
Při této zkušenosti by tedy vláda měla zcela jasně a bez odkladů říct, kdo otázku(-y) referenda vystaví. Kdo se nás zeptá na názor na rozpočtovou unii? Bude to proevropské Schwarzenbergovo ministerstvo, nebo dotaz položí skeptici z kruhů ODS?
Rafinované mediální specialisty si mohou zaplatit obě strany. Vyloučena tak není, žel, tristní varianta, že o "českém" postoji k rozpočtové unii nerozhodnou politici ani lidé v plebiscitu, ale matoucí formulační čáry máry fu(c)k.










