Výročí úmrtí
Věčně živý Gustáv Husák. I dvacet let po smrti

Před dvaceti lety, 18. listopadu 1991, zemřel poslední československý komunistický prezident Gustáv Husák. Hlavně na Slovensku má podnes tisíce ctitelů, dokonce i v katolickém kléru. 

Husákův hrob v bratislavské Dúbravce je už od dušiček obsypán květinami a na rovu věčně planou svíce. Poslední komunistický prezident je totiž pro spoustu Slováků "věčně živý". Podobně jako Vladimír Iljič Lenin pro ortodoxní moskevské komunisty.

Spor o pamětní desku

"Kdo se za Husáka choval slušně, ten se špatně neměl," tvrdí na hřbitově v Dúbravce penzista Karel Ondreas a manželku posílá zapálit "kahanček". "Já už to nezvládnu," omlouvá se. Husákova urna odpočívá pod žulovou deskou až na samém vrcholu těžce dostupného, prudkého svahu. "Prezidenta jsem jednou viděla i naživo, když jsem mu jako pionýrka v roce 1978 tleskala při odhalení sochy komunisty Karola Šmidkeho," vzpomíná další z návštěvnic hřbitova, čtyřiačtyřicetiletá Beata Tomášová. O zapálení svíčky za Husákovu duši ale nestojí, přišla za vlastním příbuzenstvem.

Husákův hrob zdobí reliéf, jenž se měl v roce 2008 stát součástí pamětní desky na průčelí radnice v Dúbravce. Většina místních zastupitelů s deskou souhlasila, někdejší předseda slovenského parlamentu František Mikloško (Konzervativní demokraté Slovenska) ale zorganizoval petici, v níž zastupitele ostře napadl: "Je to snaha glorifikovat komunistický režim a zlehčovat jeho zločiny pod záminkou prokazování úcty rodákovi!" Dúbravka se zalekla. "Reliéf jsme nakonec dali Gustávovi na hrob," vypráví Vladislav Valášek, vnuk Husákovy sestry Štefánie a majitel přízemního domku na adrese Brižitská 26 v Dúbravce, kde se Husák narodil.

Pamětní deska na radnici měla hlásat: "JUDr. Gustáv Husák 1913-1991. Rodák z Dúbravky. Jeden z hlavných organizátorov SNP. Predseda Zboru povereníkov v r. 1946-1950. Prezident ČSSR v r. 1975-1989." Poněkud stručný a účelový výčet z biografie. Snad jen datum narození nelze zpochybnit, ovšem i tady je nejasnost. Husák se v Dúbravce v roce 1913 narodil do rodiny Nikodéma Husáka a jeho manželky Magdalény nikoliv jako Gustáv, nýbrž jako Augustin.

V rodném domku Gustáva Husáka

Po matce, která za svobodna nosila příjmení Fratričová, měl Husák chorvatský původ. "V naší rodině se po generace mísí slovenská jména s chorvatskými. A ještě za mého mládí byla v Dúbravce všude slyšet i chorvatština," vzpomíná sedmapadesátiletý Valášek, Husákův příbuzný z Dúbravky. Vesnici v roce 1574 založili uprchlíci od Jadranu, za zády tehdy měli hordy tureckých vojsk. A zůstali podnes, což potvrzuje i místní telefonní seznam: Bučič, Milošovič, Ružovič, Fratrič, Brankovič...

Na matku Magdalénu nezbyla synu Gustávovi žádná vzpomínka. "Zemřela v roce 1914 a od té doby mu maminku nahrazovala hlavně jeho o sedm let starší sestra Štefánia, tedy moje babička," vypráví Valášek. Sám prý prastrýce Husáka poprvé spatřil někdy v roce 1960: "Bylo mi šest roků a strýčka zrovna pustili z vězení, kde si odseděl devět roků. Pak tady trávil každý rok Štědrý den." Husáka považoval Valášek za jednoho v řadě mezi příbuznými. "Snad až v osmašedesátém jsem si uvědomil, jaké má postavení."

"Osvoboditel" slovenských katolíků

Právě v srpnu v osmašedesátém vycítil Husák životní šanci. Přitom ještě na jaře téhož roku získal post místopředsedy československé vlády a prosazoval reformy s ještě větším entuziasmem než Alexander Dubček. Po srpnové okupaci se ale s pomocí sovětského vůdce Leonida Brežněva rozhodl vynahradit si všechna dosavadní příkoří, včetně věznění v padesátých letech. Normalizaci zahájil rozsáhlými personálními čistkami a místo elit nechal všude proniknout bezcharakterní kariéristy, kteří zcela ovládli zemi - od pozic ředitelů škol až po ministry. Dovršila se tak pomsta zrazeného a uraženého intelektuála, z níž se české elity nevzpamatovaly dodnes.

Hodně  Slováků ale dnes hledá na Husákovi jen to dobré. "Škoda, že loni zemřel monsignor Boris Travenec," lituje dúbravský farář Miroslav Bederka skonu člověka, který místním věřícím přirostl k srdci také proto, že to byl  Husákův spolužák z Masarykova gymnázia v Bratislavě. "Doktor Husák byl velkou osobností," prohlásil Travenec v roce 2008, když se veřejně postavil za vyvěšení výše popisované pamětní desky v Dúbravce. A hned vysvětlil proč: jako prezident v roce 1977 souhlasil Husák s ustanovením slovenské církevní provincie a poprvé v dějinách tak před papežem legalizoval slovenské věřící jako suverénní větev římskokatolické církve - do té doby slovenské diecéze náležely pod maďarskou Ostřihom. Nebýt Husáka, tak slovenský katolický klér musel možná podnes poklonkovat před neoblíbenými Maďary.

"Otcův dům je prázdný," říká Husákův syn

Pro Čechy Husák žádný podobný dějinný krok neučinil, nicméně na Husákovu normalizaci vzpomínají davy současníků jako na zlaté časy. V Čechách přitom jen málokdo ví, jak Husák dožil svůj velký dějinný příběh po abdikaci v prosinci 1989.  Stáhl se do své vlastní vilky v Bratislavě s fascinujícím výhledem na slovenskou metropoli. Hned v sousedním rodinném domě bydlel jeho syn Vladimír, o exprezidenta se starala hospodyně Helena Kyselicová, jež u Husáků pomáhala od konce třicátých let, když se Gustáv oženil s bratislavskou intelektuálkou a herečkou Magdou Lokvencovou.

Hospodyně Kyselicová zemřela ve stejném roce jako Gustáv Husák. "Od té doby je dům prázdný," říká Husákův syn Vladimír bez dalšího vysvětlování. O svém otci nechce moc mluvit. Zajímavé je, že hlavně období normalizace ze své paměti jako by vytěsnil. Po revoluci ho trápil nezájem historiků, kteří v porevolučním nadšení zapomněli exprezidenta "dějinně vytěžit". "Proto jsem v roce 1990 oslovil  historika Viliama Plevzu, aby s otcem udělal poslední knihu," vzpomíná Vladimír Husák. Současně se ale snaží dát najevo, že ho otcova normalizační politická kariéra vlastně nezajímá: "Plevzova kniha vyšla před dvaceti lety a já ji zatím přečetl jen z poloviny, do roku 1966."

Čekání na vymření "husákovské" generace

Šetasedmdesátiletý historik Viliam Plevza žije podnes v Bratislavě, konkrétně v ulici Královská cesta. A stejně jako měli někdejší monarchové své letopisce, byl Plevza oficiálním životopiscem prezidenta Husáka už za normalizace. "S Husákem jsem si dokonce tykal už od roku 1963," vzpomíná Plevza, autor knihy Vzestupy a pád - Gustáv Husák prehovoril z roku 1991. Od té doby nevyšla o Husákovi v Česku ani na Slovensku žádná vědecká monografie.

"Na Slovensku vznik takového díla ani nelze očekávat, slovenská historiografie je v obrovské krizi a zmítaná různými politickými proudy. V Čechách jsou historikové méně poplatní politikům, snad u vás taková práce časem přece jen vznikne, ale hned tak to také nebude," říká Plevza. Napřed totiž musí vymřít generace historiků, která svoji kariéru započala právě za Husáka, přičemž právě tito lidé dnes ovládají většinu vedoucích postů na univerzitách či v historických ústavech a muzeích. "S Husákovým režimem si v různé formě zadali a teď je jim ten pohled do zrcadla nepříjemný. Pak se pochopitelně tématu vyhýbají i v odborné práci," míní Plevza.