Už dvě desetiletí žijeme v režimu restaurovaného kapitalismu, už 20. let žijeme v objetí a pod vlivem barbarské kapitalistické propagandy. Její vlajkovou lodí v republice je především naše veřejnoprávní antičeská televize. Ta spolu s tiskem, rozhlasem, kazatelnami a nejrůznějšími umělci, dokumentaristy a historiky na nás až zuřivě útočí ze všech koutů od rána do noci, není před ní úniku (připomínám, že komunisty mediální boj s imperialismem přestal bavit zhruba do 10 let). Je to propaganda zastrašování a odstrašování ve stylu „kdo není s námi je proti nám.“ Byla dokonce transformována na společenskovědní disciplinu... Je to ubohé a je otázka zda je to ještě účinné.
Její cíle jsou při nejmenším tři. Pro nás doma je nutno odsoudit a poplivat minulý komunismus (rozumím zde tím období vlády KSČ) jako zločinný a neefektivní systém a co nejvíce tak už preventivně zabránit snahám o konkretní srovnávání současnosti s ním. Globálně pak se jeví čím dále více nutné snažit se odrazovat lidi (občany, voliče, daňové poplatníky) od jakéhokoliv pomyšlení na nějaký socialismus či komunismus. Zřejmě nepřestal být ani dnes hlavním ideovým protivníkem a reálným nebezpečím pro kapitalismus. Je vidět, že jsou z něho pořád vážné obavy (viz varovný příklad pořád rychle rostoucí a mohutnící „komunistické“ Číny). Za třetí v našich specifických podmínkách je doplňujícím úkolem – zdaleka nikoliv nevýznamným – podrobit nás jako „komunismem“ zcela znehodnocený a zločinný český národ revanšistickým a restitučním zájmům Německa a katolické církve.
Je to k neuvěření ale s postupem doby nejenže neutuchá ale naopak pořád se zintenzivňuje. Ještě po polovině století nám počet antikomunistických odbojářů a nejrůznějších ukřivděných narůstá jako počet partyzánů po 2. světové válce. Někdy se dokonce zdá, že nejvíce svých hříchů komunisté spáchali až po r. 1989. Vznikla nám rozsáhlá škála obětí a hrdinů protikomunistického odboje. Od nejrůznějších blábolivých tzv. zakazovaných uměleckých „celebritiček“ až po sprosté vrahy Mašínovy. Jejich dennodenně předkládané jednostranné výpovědi (fabulace?) jsou takové věrohodné důkazy, jako když se ptáte vězňů v kriminálech, zdali jsou tam po právu. Samozřejmě se dovíte, že každý z nich je nevinný jako Kájinek. V praxi se tomu posměšně říká „orální historie“, v jejímž rámci mají jednostranné výpovědi nejrůznějších postižených a ukřivděných často stejnou cenu jako kdybyste se ptali lidí před kostelem zda věří v Boha.
Jde vysloveně o podněcování a kultivaci hysterické nenávisti až za hrob. Všechno bylo jenom špatné a zločinné. Demokracie, humanita a vůbec na co si vzpomenete bylo pošlapáno a zašlapáno. Otravují a indoktrinují se tím dokonce už i duše dětí v mateřských školách. Pokud ovšem ale nemá být dospělý člověk za úplného blbce tak určitě vidí a cítí, že tato propagandistická kritika komunismu si zaslouží aspoň minimální oponenturu a konfrontaci s fakty (důkazy). Neboť už dávno nazrálo jiné hlavní téma než „co tu bylo před listopadem a v listopadu“, totiž téma „k čemu došlo po listopadu 1989“. Jde totiž současně o hodnocení 20 let budování kapitalismu, což se jistě neobejde bez srovnání s předchozím komunismem. To se musí stát jeho základní metodou. Vycházím přitom z toho, že oba tyto režimy (komunistický i kapitalistický) byly a jsou legitimní, oba vznikly stejně, totiž převratem pod nátlakem ulice (jakž takž) v rámci platné Ústavy a samozřejmě doprovázeno usměrněním vývoje ze zahraničí. Nepochybně i na základě falešných slibů nositelů těchto „revolucí“. .
Je však notoricky známo že pojetí dějin může být různé, podle toho kdo je vykládá. Hodnocení může být a také je jen relativní. Vždyť např. pro čtvrtinu lidí světa je „terorista“ Usáma bin Ládin hrdina non plus ultra a budou mu určitě stavěny pomníky (pokud by to islám dovolil). V naší dnešní situaci v zásadě může jít z hlediska sociálního o rozdílný pohled antikomunistický nebo antikapitalistický, z doplňujícího národního hlediska o pak o pohled více méně český nebo německý. Zatím pro nás v ČR ovšem platí politicky a mediálně výhradně antikomunisticko proněmecké (antičeské) podání.
Takže k tomuto významného dějinnému jubileu si dopřejme privátní pokus o komplexnější hodnocení na základě vzájemného srovnání dosažených výsledků, tentokráte ovšem z jiného soudku. Postavme tak proti sobě co nám daný režim skutečně dal a vzal, jeho klady i zápory, jak zlepšil nebo zhoršil kvalitu našeho života. Přitom by bylo správné vzít v úvahu jak to špatné tak i to dobré a prospěšné obou srovnávaných systémů. Lidé přece nevolali v r. 1989 po nějaké nové filosofii, lustracích ani hrabání se v různých seznamech, ale chtěli aby se jim lépe žilo. Nejen materiálně, i když tato stránka v jejich představách určitě hrála významnou roli. To byl hlavní požadavek převratu, vůči němu je nutno srovnávat tehdy a dnes. Když říkám nám, myslím tím podle obecného principu demokracie lid, to je většinu občanů – voličů. Má to totiž být nejen vláda lidu ale i vláda pro lid. A takovou většinou určitě nemohou být ať už jakkoliv definované elity (jen), ale střední třídy (zaměstnanci, živnostníici, družstevníci, dělníci), které výrazně početně ve společnosti převažují. Vždyť reprezentují nejméně 4/5 naší společnosti. Doba proto už dávno naléhavě volá po nějaké nové ChartěXX, bohužel se k ní zřejmě neschyluje. .
Takže veškeré hodnocení lze shrnout do jediné otázky, a sice je to co dnes máme pro lidi lepší nebo horší? Za druhé už je nutné sundat rukavičky a při hodnocení se držet jen reality, srovnávat to co už tu skutečně bylo s tím co tu máme dnes. S pominutím prázdných byť vznešených slov a pohádek o polistopadovém nastolení lidských práv a svobod, demokracie, pravdy a lásky a o konci politických zločinů. S pominutím sebechvály zakladatelů současného režimu, jejich obdivovatelů a poskoků. Je nutno přitvrdit, protože jen diplomatická kritika je zbytečným luxusem, možná se už skoro rovná kolaboraci. Máme dokonce právo pokusit se o podání této nedávné historie jednostranným provokativním(?) černobílým stylem hypotetického „Ústavu pro studium oligarchického kapitalismu“ – pokud by tady nějaký byl - s tím rozdílem proti dnešním manýrům, že nebude využíváno lží. Že nepůjde (jen) o orální výstupy „osobností a přímých svědků“, ale o možnou rámcovou generalizaci nebo alespoň ilustraci na základě kvantifikace hromadných jevů z dostupných faktů. Ovšem s tím, že o totalitním komunismu se bude docela záměrně mluvit hlavně jen dobře, a o barbarském kapitalismu hlavně jen špatně (a že toho bylo a je). Tedy také jen černobíle ale s použitím jiného metru. Proč to nezkusit a nevyužít zaručené právo na svobodu slova i protistranou mající na tuto dobu odlišné názory? Koneckonců i to lze využít jako metodu podněcující (provokující) inteligentní lidi k zamyšlení nad stávajícími propagandisticko historickými stereotypy a klišé.
„Komunistické“ Československo
Jde o 41 let následujících po únoru 1948, kdy začala neomezená vláda KSČ. Bývá charakterizováno několika vývojovými fázemi. Od počátečního tvrdého stalinismu trvajícího zhruba do roku 1953 (resp. 1956), následovaného obdobím politického a kulturního uvolnění či tzv. „tání“ . To bylo rázně zastaveno vpádem sovětských vojsk v srpnu 1968 a na něho navazující „normalizací“. Po smrti Brežněva a jeho pohrobků zhruba od r. 1985 nastoupilo poslední období jakési politické únavy a marasmu zakončené snahami o obnovu zásadních ekonomických a společenských reforem a závěrečným předáním moci v listopadu 1989.
Za tuto dobu vzrostl počet obyvatel Československa o 3300 tis. obyvatel (z toho v ČR o 1471 tis.), bylo vybudováno 2330 tis. pracovních míst (v ČR 1360 tis.), tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2 krát, osobní spotřeba zboží a placených služeb obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9 krát, to je na jednoho obyvatele 3,8 x.. Průměrný věk se zvýšil u mužů ze 61,5 roku na 68 let, u žen z 66,1 na 75,3 let (v ČR). Počet studujících vysokoškoláků se zvýšil z 51 tis. na 169 tis. osob (3,3 x)..
Fyzická hodnota majetku (národního bohatství) se proti r.1948 (a to proti základu už zvýšenému o dodatečná byť nepodstatná "znárodnění" provedená po tomto roce) byla rozmnožena 7 až 8 x a to výhradně z vlastních vnitřních zdrojů, tedy jen z domácí práce, takže tu nebyl žádný majetek v zahraničním vlastnictví. Všechny zahraniční závazky vzniklé ze znárodnění „cizích“ majetků po r. 1945 byly mezitím smluvně vypořádány (včetně Německa, Rakouska či USA). Koruna (Kčs) se vůči zahraničí zpevnila o 60 % (USD stál původně 36 Kčs a do r. 1989 jeho tržní cena klesla na 15 Kčs). Ročně se jen v ČR rodilo asi 130 tis. dětí, měli jsme 372 tis. volných trvale neobydlených bytů. Nebyli u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci ani žebráci, narkomani nebyli početní a byli v zásadě pod dohledem, kriminalita byla zhruba na úrovni jedné třetiny té současné (ročně asi 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Veřejné rozpočty byly až do r. 1987 aktivní či vyrovnané, teprve potom se začal projevovat mírný deficit.
Pro ilustraci třeba uvést, že přes více než tisíciletou českou a slovenskou historii žilo v r. 1989 už 60 % obyvatelstva v moderních bytech nově postavených v komunistickém období. Nebo že jen za necelá dvě poslední desetiletí stát stačil vybudovat v podstatě novou energetiku – byly postaveny a provozovány dvě jaderné elektrárny, dvě další byly ve vysokém stupni rozestavěnosti, a ještě pro dvě další byly vybrány nové lokality. Navíc bylo před dokončením vodní a energetické dílo Gabčíkovo Nagymaros. Byly vybudovány tisíce kilometrů ropovodů, plynovodů a produktovodů (včetně zásobníků), rekonstruována síť vedení vysokého napětí a propojena se Západem (totéž platí pro propojení plynovodu i ropovodu Adria) a také bylo zahájeno odsiřování tepelných elektráren. To zajistilo zemi energetickou bezpečnost na dalších 25 až 35 let. V téže době bylo v dopravě postaveno nové pražské mezinárodní letiště, více než 550 km dálnic a v Praze bylo vybudováno na vysoké technické a kvalitativní úrovni metro (přitom ve velice obtížných podmínek městského centra) s 3/4 současného počtu stanic, včetně díla Nuselského mostu. Byly postaveny tisíce objektů nejen nových výrobních staveb a hal, ale také škol, školek, jeslí, zdravotnických zařízení, kulturních institucí (viz třeba i zásadní rekonstrukce Národního divadla (včetně Stavovského divadla), Rudolfina, Obecního domu či sportovišť. Co by proti tomu byla oprava Barrandova a Lucerny, které chátrají už dvacet let – pouhá prkotina. Kolektivizované zemědělství v kombinaci s přidruženou výrobou se stalo evropským vzorem (bohužel nevyužitým), zabezpečilo nám trvalou potravinovou soběstačnost a bezpečnost a umožnilo komplexní rekonstrukci venkova. Někdejší (převažující) bídní zemědělci už v osmdesátých letech patřili k nejlépe placeným skupinám pracujících. Atd.atd.
Česká republika tehdy "ze svého" každoročně darovala okolo 35 mld. Kčs (dnešních asi 175 mld. Kč) Slovensku, které bylo v této době vybudováno takřka od základu (zejména jižní a východní Slovensko i Bratislava) a stalo se nejrychleji rostoucím zemí Evropy. Pokud se hodnota majetku v ČR tehdy zvýšila 5,8 x, tak ve SR to bylo 11,4 x. Navíc kryla celé devizové saldo ČSSR (tj. i schodek za Slovensko) ve volných měnách svým vývozem.
Ceny byly dlouhodobě v podstatě stabilní (od měnové reformy v r. 1953 do r. 1989 vzrostly asi o 35 %) takže vklady obyvatelstva (278 mld. Kčs koncem r. 1989, resp. v dnešních cenách asi 1,4 bilionu Kč) byly trvale zhodnocovány o 2 %, u terminovaných vkladů o 4 % a až o 6 % nezdaněných úroků u životního pojištění ročně. Obyvatelstvo bylo v podstatě bez dluhů. I když se nám dneska propaganda snaží namluvit něco jiného, banky neměly žádné rizikové úvěry (resp. úvěry nesplacené ve lhůtě činily jen asi 700 mil. Kčs, což je zcela zanedbatelné), stát a lidospráva nejenže neměly žádné dluhy ale naopak tu byly k dispozici státní finanční rezervy ve výši 85 mld. Kč a 107 tun měnového zlata. Zahraniční dluh činil jen asi 500 USD - tedy asi 7500 Kčs - na hlavu (vznikal hlavně v důsledku pasivního salda slovenské ekonomiky). Měli jsme dokonale funkční a také dokonale technicky vybavenou armádu - měla např. k dispozici asi 450 moderních bojových letadel (převážně nadzvukových) a 200 helikopter (z toho 25 těžkých Mil Mi-24).
Komunismus nám zanechal i rozsáhlý trh RVHP s více než 400 mil. obyvatel - spotřebitelů, kde jsme zajišťovali vysoce výhodně zhruba 2/3 našeho vývozu. Mimo jiné co bychom už dneska od té doby mohli s určitostí mít navíc. Snad. milion nových bytů, jaderná elektrárna Temelín a to všechny čtyři generátory o původní celkové kapacitě (4000 MW) by byla dostavěna v r. 1992/3. Byl rozběhnut program odsiřování či omezení provozu tepelných elektráren v severních Čechách, bylo rozhodnuto o proinvestování zhruba 200 mld. Kčs (což v cenách 1989 representuje dnešních nejméně bilion Kč) do r. 2000 do odvětví dopravy (rekonstrukce železnice, pokračování výstavby metra i dálnic), a spojů (hlavně do telekomunikací). Byl už založen dlouhodobý a radikální program ozdravování životního prostředí
Ekonomickou úrovní se ČSR ve výchozím roce 1948 pohybovala na 17. až 18. místě mezi státy světa. Pokud pomineme mimořádné důvody postupného extrémního zbohatnutí řady ropných států, pak si toto pořadí v zásadě zachovala až do konce osmdesátých let, i když nám už na paty více než dříve šlapala nejen řada dříve okrajových ekonomik západní Evropy, ale tehdy třeba i Maďarsko (ze zemí RVHP nás ekonomickou úrovní předstihovala jen bývalá NDR). Je pravda, že při přepočtu hrubého domácího produktu reálným kurzem okolo 10 Kčs za USD jsme na konci tohoto období nominálně representovali na obyvatele bohužel jen asi 1/3 úrovně Rakouska. To však samozřejmě odvisí právě od použité "reálné" parity kurzů měn - pokud bychom např. provedli korekcí zpětnou aproximací propočtů provedených Eurostatem (Statistickým úřadem Evropské unie) podle nichž USD v roce 1996 a to předchozí sedmileté české hyperinflaci pořád ještě odpovídal paritě necelých 12 Kč - pak bychom se pokud jde o samotnou ČR rakouské úrovni už tehdy dokonce blížili. A konečně kdybychom po celou dobu z českých prostředků nekryli zmíněné výdaje Slovenska (za celé poválečné období to představuje českou "ztrátu" nejméně 100 mld. USD), pak v téže době by ČR bezesporu patřila mezi ty nejbohatší země na světě.
Kapitalistická Česká republika
Začátkem roku 1993 se mezinárodně respektované Československo rozpadlo na dva samostatné a nevýznamné státy, které pak v roce 1999 vstoupily do NATO a v r. 2004 do Evropské unie. Dále tedy bude v podstatě pojednáváno a to velice telegraficky jen o vývoji a situaci v České republice. Nutno konstatovat, že od roku 1990 zde rázem všechno šlo od desíti k pěti. V důsledku prudkého poklesu porodnosti, udržované stejně do značné míry jen rodinami etnických menšin, se předchozí demografický růst zastavil a projevují se naopak tendence k (zatím mírnému) poklesu populace. Pokud ještě pokračoval růst průměrného věku tak jen v důsledku přetrvávání vlivu životních podmínek založených minulým komunismem.
Naši občané a voliči se na obnovu kapitalismu a současné poměry nedívají příznivě. Prokazuje to řada dosud prováděných průzkumů, jejichž výsledky jsou ovšem pečlivě ututlávány. Je však z nich zřejmé, že i když pamětníků stále rychle ubývá více než polovině lidí v ČR se v minulém komunismu žilo lépe (na Slovensku je to dokonce skoro 2/3). Tyto závěry jsou většinou odbývány s tím, že jde jen o jakousi nostalgii, že lidé rychle zapomínají, nebo že tyto názory zastávají hlupáci a nevzdělanci. Tuto argumentaci je však nutno obrátit, pokud jsou pořád a opakovaně projevovány a to vzdor tak intenzivní propagandě a dvacetiletému gumování mozků i obyčejnému lidskému strachu z možných postihů. Jde naopak o projev otevření očí, dosud zcela nepotlačené občanské odvahy a samostatného nezmanipulovaného či nedostatečně zmanipulovaného myšlení. Ještě pořád se z našich občanů nestalo poslušné a tupé stádo jako tomu bylo třeba v hitlerovském Německu.
Hospodaření v kapitalismu
Vyzvonili jsme si na náměstích obyčejný reálný kapitalismus. Po jeho restauraci však bezprostředně nastoupil hospodářský rozvrat a všeobecný úpadek eufemisticky nazývaný ekonomickou reformou a přechodem k tržní ekonomice. Ještě do konce r. 1992 došlo ke krachu projevujícím se v poklesu národního důchodu o 31 %. Ekonomika pak laborovala po celá devadesátá léta a k významnějšímu oživení došlo až po r. 2000, aby už v r. 2008/9 znovu upadla do hluboké krize. Přes usilovné machinace prováděné ČSÚ se ukazuje, že současný HDP - přičemž tento ukazatel je sám o sobě vysoce sporný (zahrnuje i hodnotu a růst amortizace, neproduktivních výdajů na veřejnou správu nebo bankovních služeb) - reálně dosud výrazněji nepřekročil úroveň r. 1989. Základní hmotná produkce zahrnující hlavně odvětví zemědělství, průmyslu, stavebnictví a nákladní dopravy se ale dnes dokonce pohybuje asi jen na 50 až 55 % původní úrovně. Národní hospodářství tehdy vykázalo celkový zisk ve výši 126 mld. Kč, z toho v bankách 23 mld. Kč (v dnešních cenách to odpovídá výši zhruba 630 mld. Kč a 115 mld. Kč). Přešlo pak do ztráty trvající až do konce devadesátých let s tím, že od té doby se tyto údaje ze statistiky raději vůbec ztratily. Původní výši zisků nedosahují ani banky, přes své dříve neexistující nehorázné poplatky a lichvářské metody vůbec. Je až ostudný náš celkový ústup ze světových ekonomických pozic, neboť HDP na hlavu v ČR v r. 2008 (20.760 USD) znamená její propad na 38. místo světového žebříčku.
Hlasuj - toto je kvalitní názor
-
20 hlasů
Nejdiskutovanější názory
XXX (84 hlasů) 02.02.2010 19:58
Co tady se děje v tomto státě je už opravdu na Občanskou...
eM alias Félix alis Enigma (80 hlasů) 02.02.2010 22:13
Dle urovně modrých sraček to vypada že eM zde vyejakuloval talší...
Karl (62 hlasů) 02.02.2010 20:08
Všechny nás přesvědčoval ať se necháme naočkovat a sám se ze strachu...
xp (50 hlasů) 02.02.2010 19:30
Vít je zkorumpovaný hňup ,který se naoko seriosně stará o...
Diana (43 hlasů) 02.02.2010 20:41
Tak taková snůška debilit, jak vyšla z Víta, tu už dlouho nebyla!!!...