Jako slavná loď Titanic působí Štindlova inscenace Gottland ve smíchovském Švandově divadle: vyjede suverénně a s pompou, zpočátku je plavba na ní velmi příjemným zážitkem; po přestávce se však rozlomí vejpůl a nakonec se potopí.
Je polský novinář Mariusz Szczygiel znalcem české duše, nebo jen obratný publicista? Gottland, kniha esejů z dějin českých zemí ve dvacátém století, která ledacos vypovídá i o naší národní povaze, vyšla roku 2006 a stala se - zejména u nás - senzací. Čeští divadelníci, kteří posupně vystrkují růžky a kromě neustálého obehrávání klasických repertoárových titulů se začínají zajímat i o svět kolem sebe, což se projevuje i v různé míře v publicistickém a politickém divadle, sáhli po Szczygielově knize jako po mocné inspiraci.
První bylo ostravské Národní divadlo moravskoslezské, kde knihu zdramatizovali Marek a Pivovar a Jan Mikulášek, který inscenaci také režíroval. Premiéru měla 20. ledna a psali jsme o ní v TÝDNU 5/2011. Druhý pokus pak má Švandovo divadlo na Smíchově: 19. března měla premiéru inscenace v režii Petra Štindla. Autory scénáře jsou Dodo Gombár (umělecký šéf divadla) a právě Petr Štindl.
V obou případech volili tvůrci k nesnadnému, přece jen nerománovému materiálu intelektuální, konstrukční a vlastně chladný přístup - to je velmi dobrá zpráva, protože zas posouvá vnímání českých mainstreamových diváků. Boří totiž jejich představu o tom, že divadlo musí vyprávět lineární příběh v dialozích jasně rozpoznatelných postav.
Epizodickou strukturu Gottlandu využili tvůrci ve Švandově divadle k celkem originálnímu nápadu: jednotlivé postavy jsou totiž uživateli Facebooku a dění na jevišti tak neustále komentuje nad nimi zavěšená obrazovka. Ta je místem pro místy až rozpustilé žerty typu "skupina Potkali se u Kolína" nebo "toto se líbí uživateli Dr. Joseph Goebbels". Vedle milostného příběhu Lídy Baarové a Josepha Goebbelse či smutného konce tria Golden Kids po zásahu státní moci vůči Martě Kubišové se Štindlův Gottland soustředí především na dvě témata: příběh rodiny Baťů a jejích zlínského impéria a hořce ironický osud autora Stalinovy sochy na Letné Otakara Švece. Příběhem pak provází sebevrah Zdeněk Adamec, který se - znechucen okolním světem a vlastním životním neštěstím - inspiroval činem Jana Palacha. Adamec je po mém soudu nepřípustně sentimentální vsuvkou, která posouvá Gottland někam úplně jinam.
Nevyhneme-li se srovnání s Mikuláškovou inscenací, pak Mikulášek míří - jak podtitulem "Kdo neskáče, není Čech", tak v celkovém aranžmá ke kolektivnímu, davovému obrazu, zatímco Štindl směřuje - už podtitulem "Masky tragické bezradnosti" a následnou individualizací postav i prostřednictvím facebookových účtů - k výpovědi o jednotlivcích. A i když za oběma inscenacemi je konstrukt, tak Mikulášek je chladnější a ironičtější, Štindl pak o něco emotivnější a přímočařejší.
To se ovšem stále bavíme o první půlce. Ta je i efektně pointována a ukončena. Přesto se po přestávce hraje ještě druhé dějství, které jako by vypadlo z úplně jiné "opery". Postavy se mátožně pohybují v prostoru, který je jednak psychiatrickou léčebnou (Facebook skončil, místo něj postavy přicházejí do terapeutické komunity jako "závislí na sociálních sítích"), jednak jakousi čekárnou smrti, protože hrdinové Gottlandu si zde - přinejmenším v některých případech - vyříkávají věci ze záhrobí; a konečně je také muzeem Karla Gotta, podle něhož se jmenuje inscenace i kniha. Ta tam je ovšem ironie a nadsázka, ta tam je výpověď, ta tam je energie první části: zbývá sentiment a nudné opakování již řečeného. Druhá půle totiž nedodává nic, jen zbytečně doslovuje, co už bylo naznačeno v půli první. Navíc svou duchamorností zcela shazuje zážitek z půle první.
Nelze vynechat slovo o hercích: na malých plochách, kdy záleží na každém gestu, intonaci, drobném detailu, si dobře vedou Tomáš Pavelka (Goebbels, Zápotocký), Robert Jašków (Tomáš Baťa, Jan Procházka), Miroslav Hruška (Jiří Korn). Jak Helenu Vondráčkovou, tak Lídu Baarovou trefně vystihuje Kristýna Frejová, oddanou manželkou (Procházky i Švece) je Apolena Veldová, skvělý je Stanislav Šárský jako sochař Švec.
Je sympatické, že Gottlandem a Merlinem vykročilo divadlo na druhém břehu Vltavy k specifické tváři a jasné dramaturgii: začátky jsou ovšem, jak se zdá, velmi krušné. Gottland ve Švandově divadle lze případnému divákovi doporučit jen s výhradou - a doporučením: Odejdi o přestávce.
Švandovo divadlo na Smíchově - Mariusz Szczygiel: Gottland. Scénář Dodo Gombár a Petr Štindl, režie Petr Štindl. Premiéra 19. března 2011.
