Ne, tohle není pokračování Neúplatných Briana De Palmy ani variace na Postradatelné Sylvestera Stallona, i když kdoví. Ve světě divadelního režiséra Petra Boháče a jeho Spitfire Company je možné všechno. Což dokázala i čerstvá premiéra, nazvaná Nedotknutelní, v pražském Experimentálním prostoru NoD/Roxy.
Muž mezi dvěma ženami. Ale tak banální to není, patří sem třeba ještě lakros. Nebo Virginia Woolfová, tango, Aspergerův syndrom. Takže pěkně po pořádku. Spitfire Company, používající též český název Společenstvo bezhlavých, je uskupení, jehož název asi širší veřejnosti mnohé neřekne, ale pomalu se v oblasti netradičního divadla prosazuje - jistě není kupodivu, že zejména v zahraničí.
I Nedotknutelné, což je jejich již pátý větší projekt, dokončovali na prestižní stáži v Grotowského centru v Polsku. Hlavními postavami souboru jsou režisér Petr Boháč a herečka a mim Miřenka Čechová.
Jejich autorské projekty se pohybují na hraně mezi experimentální činohrou (protože slova nejen nechybí, slova jsou pro ně velmi důležitá), tanečním, mimickým a fyzickým divadlem. A na tyto žánry obsahuje tvorba Spitfire nezvyklé množství humoru, grotesky, vykloubenosti a také intelektuálního podloží.
Sami používají pojem plastické divadlo. Rádi volí kuriózní a slavné předlohy - Nedotknutelní jsou částečně inspirovaní Vlnami Virginie Woolfové, v jedné z předchozích inscenací, Chaplinově procesu, se setkali Charlie Chaplin s Franzem Kafkou.
Jednotící linií jejich divadelního uvažování jsou jednak vztahy mezi mužem a ženou, obvykle poněkud násilné, ale vždycky drásavé. Za druhé je to motiv hry, hravosti a místy až infantility - většinou však krutě převrácené, temné, neradostné. A tím vším prokukuje škleb, černý humor a pohříchu i intelektuální potměšilost.
Takoví jsou i Nedotknutelní, k nimž si přizvali hudebního skladatele Jana Kučeru a slavného choreografa Jiřího Pokorného z Nederlands Dans Theater. Sledujeme tři postavy, Filipa (Robert Janč), Miriam (Markéta Vacovská) a Josefínu (Miřenka Čechová).
Všichni jsou milenci a také přátelé. Vyměňují si laskavé dopisy, tančí spolu, milují se, ale také mezi nimi probíhá nelítostný boj. Jeden o druhého, jeden s druhým. Ač to většinou vypadá jako klasický souboj dvou žen o jednoho muže, vztah Miriam i Josefíny jako by byl prost žárlivosti.
S Filipem je to ale někdy těžké. Třeba ženy sváže průhlednou fólií, i když se Josefíně zrovna nedělá dobře. Josefína trpí nějakou formou autismu, což se projevuje zejména v jejích slovních projevech (které jsou ostatně hlavním komickým prvkem představení. Kruté? Ne. Spitfire... smích osvobozuje).
Dusivou atmosféru umocňují jednoduché, avšak majestátní bílé dveře v levém rohu. Dveře jsou prakticky jediným scénickým prvkem, nepočítáme-li gramofon, z něhož se linou zvuky tanga. Tango - slavný tanec vášně a lásky. Možná to ale není gramofonová deska, ale asfaltová palačinka, co drží Josefína v ruce. A občas je čas zahrát si lakros. Takových nejasností je tu plno.
Hojně se používá videoprojekce, poněkud netradičně na podlahu, což umožňuje je prolnout s tancem. Do určité míry je to jen sled fascinujících obrazů, manýra, které může rozčilovat, která dokazuje převahu - intelektuální, estetickou i mocenskou - tvůrců nad diváky. Vzdáleně to připomíná některé filmy takového ražení, od Monteira, Rivetta nebo Botelha. Je to něco, co v Praze (v Čechách) normálně neuvidíte. Je to obtížně přístupná, ale krásná podívaná.
Vojtěch Varyš
