Klicperovo divadlo
Když se mrzák mrzačí

V celkem předvídatelné krajině českého divadla je milé, když se občas povede nějaká netradiční kombinace – například když trochu černou a trochu sentimentální komedii Martina McDonagha Mrzák inishmaanský v hradeckém Klicperově divadle režíroval Jan Frič, který se obvykle soustředí na úplně jiné texty. 

McDonagh je hvězdou divadelního světa. Píše se, že je po Shakespearovi nejhranějším anglicky píšícím dramatikem. Čtyřicátník McDonagh je autorem slušné řádky her, které známe u nás: Lebka z Connemary, Osiřelý západ, Plukovník z Inishmoru nebo právě Mrzák inishmaanský. Bývá přirovnáván ke Quentinu Tarantinovi, protože se nebojí násilí a zobrazuje ho s černým humorem. Vedle toho má ale McDonagh také notnou zálibu v sentimentu a někdy tak vytváří spíš melodramata, říznutá alespoň z počátku groteskou, absurditou a zmíněným krutým humorem. Mnozí jsou z něj nadšení, a jestli se mu něco nedá upřít, tak je to schopnost napsat vtipný dialog a sem tam i scénu, jinak je autor tohoto textu k McDonaghově tvorbě skeptický, zejména pokud jde o konstrukci děje, věrohodné nebo alespoň pozoruhodné postavy a konečně o nějakou - byť třeba iluzorní - schopnost vypovědět něco o světě kolem. 

Navíc vychází ze světa angloamerického divadla, který nabízí soustředění na text a herce a nedává příliš prostor k režijním výbojům. Ostatně, na rozdíl od mnohých klasiků (Shakespeare třeba) se totiž McDonaghovy sevřené stavby při prvním experimentálnějším útoku zbortí. Což se stalo i v Hradci po útoku Jana Friče. 

Jan Frič je pozoruhodný režisér, který si – na půdorysu klasických (Tartuffe a Orestek v Divadle Na zábradlí) i současných (Kokkola v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Polonéza Ogińského v Divadle Na zábradlí) textů - staví svoje vlastní pestrobarevné zámky. Nejsou to jen samoúčelné hrátky. Vlastně společně vytvářejí svébytný vesmír, v němž se poznávají ve všem nevkusu a užívání pop-kulturních odkazů zážitky těch, kdo trávili dětství a dospívání v devadesátých letech. S jistou nadsázkou, protože se celé věci věnuje důsledně a vytrvale (do čehož nakonec zapadají i (spolu)autorské projekty, v nichž je možná režijně nejukázněnější – tedy zatím třídílný cyklus diskokabaretů House of Love a rozmarný životopis Jaroslava Haška Kabaret Hašek z pera Miloše Orsona Štědroně v A Studiu Rubín), by se dal prohlásit za jediného generačního režiséra nastupující, resp. již nastoupivší divadelní generace. 

Bylo vcelku jasné, že buď se u McDonagha v Klicperáku ukázní, nebo o sebe oba přístupy křísnou. Stalo se to druhé, přičemž Frič se pokusil irskou tematiku hry hnát ad absurdum (všichni mají zrzavé paruky, zní obratným Davidem Smečkou zkomponovaná velmi irská hudba), humor nadsadit naivitou a zjevným přehráváním, zkrátka vytáhnout komediální scény do parodie. Vzniká tak parodie na druhou, a sentimentální kýčovité scény jsou rovněž oslazeny a přepatetizovány. Na druhou stranu se ale Frič zalekl toho, pohrát si s McDonaghem na vlastním pískovišti úplně: žádné orgie obrazivosti a nápadů, tak jako v jiných Fričových inscenacích, se nekonají. Výsledek je tak problematický: na své si nepřijdou ani milovníci McDonagha, ani milovníci Friče, a ti, kteří nepatří ani do jedné ze skupin, už vůbec ne. Vznikla "divná“ inscenace, která ovšem není divná dost. Jako standardní představení s timingem, rytmem a katarzí pochopitelně nefunguje, odvahu udělat z ní autorský kus však tvůrčí tým v čele s režisérem Fričem nakonec neměl. Solidní pokus, škoda, že to nevyšlo. 

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský. Režie Jan Frič. Premiéra 7. května 2011.