Moravské divadlo
Kolik váží patos

V čem tkví dlouhodobě nízká úroveň některých oblastních divadel, potažmo konzervativní (ne)vkus publika, který často znemožňuje i invenčním experimentátorům s kamennými scénami něco udělat?  Jednu z odpovědí může poskytnout inscenace Na miskách vah z Moravského divadla Olomouc. 

Na miskách vah je hra slavného britského dramatika Ronalda Harwooda, která tematizuje slyšení dirigenta Wilhelma Furtwänglera před denacifikační komisí, respektive americkým vojenským vyšetřovatelem. Hra je oblíbeným titulem nejen v českých divadlech, protože je vcelku obratně napsaná a poskytuje velké (vznešené) téma  a prostor pro přinejmenším dva velké herecké výkony.

Na druhý pohled je ovšem text poněkud problematický: nadčasové téma konfliktu politiky a umění, otázky morálky, etiky a svědomí spíše nadhazuje, než že by se jimi skutečně zabýval. Psychologické drama střetu dvou výrazných osobností, tedy energického, posedlého a poněkud vojáckého majora Arnolda a vznešeného umělce, zároveň však namyšleného a arogantního Furtwänglera, který je ovšem také ukázkovým alibistou, se tady nekoná a musí se notně domýšlet. Zkrátka, Harwoodova hra není z těch, které se „hrají samy" (jak bývá jinak u britské dramatiky včetně Harwooda zvykem), ale žádá velmi osobitý režijní a dramaturgický přístup. 

Režisér Michael Tarant nastudoval Na miskách vah v minulosti ve Východočeském divadle v Pardubicích a nasadil tento titul jako první inscenaci ve funkci šéfa činohry Moravského divadla Olomouc. S sebou přivedl i představitele Arnolda Josefa Vránu. Na scénu posadil živý orchestr - většina hudby však zazní reprodukovaně, a protože orchestřiště umístěné na pohyblivé točně je nejpůsobivější prázdné, vyznívá použití symfonického tělesa poněkud jako manýra. 

Tarant inscenuje hru nadmíru ilustrativně. Když se hovoří o nějaké postavě, ta se objeví v zádním plánu scény, když se řekne Osvětim nebo Žid, zazní ostrý nepříjemný zvukový předěl. Dirigent musí mít dlouhou bílou šálu, vypráví-li se o člověku, který hrál na klavír, vidíme skutečného klavíristu, jak hraje na klavír. 

Ze všeho nejvíc ale Tarantova inscenace ukazuje, jak si někteří lidé stále představují "správné divadlo" - čím víc se řve a máchá rukama, čím více stříká pot a trhají se kulisy, tím větší herecký výkon; pokud po vypjaté scéně plné řevu nastává několikaminutová bezdějová sekvence za doprovodu náladotvorné hudby, je to přece pauza na vydechnutí a promyšlení toho, co se děje. Herci vystupují notně pateticky se všemi ostřílenými šmíráckými prostředky. Josef Vrána nedává prostor svému Arnoldovi jakožto lidské bytosti, staví ho jako typ, bohužel na pomezí karikatury; Petr Kubes jako uměnímilovný poskok je zcela nevýrazný, jako by na jevišti ani nebyl (což je standardní potíž u tohoto herce); mladý Ivan Dejmal naopak jako by svým přehrávaným třesením těla kopíroval metody Josefa Vrány. Dirigent Josefa Bartoně pak není Arnoldovým protihráčem, ale je jako z jiného světa - jediné, co ho se zbytkem inscenace pojí, je opět obskurní patos, který dělá Furtwänglerův slovní projev dutým. 

Za působení bývalého uměleckého šéfa Romana Groszmanna se činohra Moravského divadla Olomouc propadla nebývale; zdá se že, i pod Tarantem ji ještě čeká dlouhá cesta, má-li překročit rámec provinčního divadla.

Moravské divadlo Olomouc - činohra. Ronald Harwood: Na miskách vah. Režie Michael Tarant. Premiéra 17. září 2010. Psáno z reprízy na festivalu České divadlo 6. února 2011 na Nové scéně ND Praha.