Městské divadlo Zlín uvedlo na své malé scéně ve studiu Z teprve jako druhé v republice hru švédského dramatika, scenáristy a prozaika Per Olova Enquista Blanche a Marie. Zvláštní pseudobiografickou hru, v níž se setkávají vědkyně Marie Curie-Sklodowská a někdejší "královna hysteriček", pacientka slavných psychiatrů J. M. Charcota a Sigmunda Freuda Blanche Wittmanová, režírovala Anna Petrželková.
Ženy jsou v bílém, muži v černém. Sigmund Freud je zdvojen (hrají ho Zdeněk Lambor a Marek Příkazký) a vystupuje jako dvojjediný kabaretiér a průvodce dějem; Charcot (Gustav Řezníček) je v decentním obleku. Bílý prostor může být laboratoří, ordinací, nemocničním pokojem anebo taky žensky "jemným" budoárem, čímž vším se skutečně postupně stává. Nad ním je ochoz oddělený plexisklem: z něj muži, někdy i zcizeně s mikrofonem, pozorují, komentují a shora ovlivňují ženský svět.
Blanche a Marie se ovšem míjejí: nejde o přítelkyně. Hra líčí Wittmanovu ve fázi po vyléčení hysterie jako asistentku Curie-Sklodowské. Reálná Wittmanová sice v laboratoři pracovala, že by to bylo u Curie-Sklodowské, nebylo prokázáno. Ani ve hře, ani na zlínském jevišti se mezi nimi nerozvíjí žádný vztah, jsou prostě vedle sebe a každá líčí svoje vlastní trauma s láskou: Blanche od neradostného dospívání přes pobyty v blázinci a osudový vztah s Charcotem a Freudem; Marie svou laboratorní osamělost, z níž ji vytrhne jen krátká a v zásadě nešťastná aférka se ženatým mužem. Postava šantánové zpěvačky a prostitutky Jane Avrilové (Helena Čermáková), která se z ničeho nic zjeví a z ničeho nic pak zas zmizí, je pak zcela zbytná a retarduje děj.
Způsob, jakým hraje Marta Bačíková svou Marii, tedy jako ženu soustředěnou, chladnou a tvrdou, která jen jedinkrát dá průchod emocím, je fascinující; to Kateřina Liďáková jako Blanche zůstává u konvenčního ztvárnění hysterie. Gustav Řezníček podává coby Charcot vynikající studii alibismu, muže, který by leccos chtěl, ale lecčeho se bojí, tak se to z toho zkouší různě trapně vybruslit a jinak trapně zas něco aspoň něco získat: často u toho těká, potí se a jindy je zas zcela suverénní.
Je škoda, že režisérka Petrželková nenašla k Enquistově hře klíč, jak se to povedlo Janu Nebeskému v Divadle Na zábradlí. Její pojetí je pohříchu ilustrativní, což u tak invenční a talentované tvůrkyně, mezi jejíž majstrštyky patří neodekadentní inscenace Cenci v ostravském Národním divadle moravskoslezském nebo komediální Romeo a Julie v Divadle Petra Bezruče a která svou profesionální kariéru zahájila netradičním (a opět z vizuálního hlediska podobně "bílým") přečtením Ibsenovy Nory ve Státním divadle v Košicích, zklame. Hra sama je navíc natolik problematická, že silný inscenační náboj potřebuje. Co je naopak vrcholně originální a pozoruhodné, je původní hudba, za níž stojí Mario Buzzi - což je u tohoto autora téměř pravidlem. Sečteno, podtrženo: zlínská Blanche a Marie nabízí dva pozoruhodné herecké výkony, ale jinak toto (v principu chvályhodné) vybočení z tradičně měšťanského repertoáru příliš nevyšlo.
Městské divadlo Zlín - Per Olov Enquist: Blanche a Marie. Překlad Zbyněk Černík, režie Anna Petrželková. Premiéra ve Studiu Z 5. listopadu 2011.
