"Maximum emocí za vteřinu" chtěli vyvolat Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří se sešli v Osvobozeném divadle. A do svého jedinečného humoru vnesli s houstnoucími mraky nacismu i satirickou bojovnost. Zakázali je v roce 1938, poetika osvobozeného humoru a herectví však přežila v divadlech malých forem dodnes. Jako se dodnes zpívají věčně zelené písničky dvojice V&W.
Tato divadelní scéna české avantgardní skupiny Devětsil začala oficiálně představením před 90 lety, 8. února 1926. Toho dne v pražském divadélku Na slupi odehrála skupina Jiřího Frejky parodii na Molierovu hru s názvem Cirkus Dandin. Na scéně s bílým pozadím, plným žebříků a lampionů se míhali herci ve cvičebních trikotech a herečky v pruhovaných komediantských sukních, dělali stojky, přemety a žonglovali s míčky. "Představení se silně vymykalo z obyčejných našich divadelních pojmů," psala kritika.
Ve snaze o přirozenost v protikladu k dosavadní umělé stylizaci se mladí divadelníci hlásili k cirkusu či varieté. A v jevišti nového divadla se stále častěji objevovali dva studenti, Voskovec a Werich. Časem je zlákala možnost bavit sebe i publikum komickými výstupy ve stylu studentských recesí o přestávce. "I když jsem nechtěl jít k divadlu a Voskovec taky ne, divadlo si přišlo pro nás," napsal později Werich.
První hru Vest Pocket Revue psali po kavárnách. A později prozradili i svou inspirační metodu: "Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech láhev rumu za 24 Kč. Téhož večera obsah láhve byl smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve ležela Vest Pocket Revue."
Hovadno
Spontánní a improvizovaná hra se poprvé hrála v dubnu 1927 v Umělecké besedě. Měla veliký ohlas a jména Voskovec a Werich se rozlétla po Praze. Nakonec hru hráli víc jak dvěstěkrát, nechali studií a začali se naplno věnovat divadlu.
S dalšími hrami (Smoking revue, Kostky jsou vrženy, Gorila ex machina, Premiéra Skafandr) rostl věhlas divadla, které se přestěhovalo do nových prostor v suterénu paláce U Nováků ve Vodičkově ulici. Ke dvojici V&W se přidal i hudebník Jaroslav Ježek, tvůrce nestárnoucích songů.
V té době napsali V&W své nejlepší hry (Balada z Hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora) a také
zavedli forbíny - improvizované dialogy na předscéně, které reagovaly na aktuální politické a kulturní události. Pro bezděčnou absurdnost toho, co chce být seriózní, majestátní, vznešené, patetické, učené a bohorovné, vymysleli privátní termín "hovadno": "Barvotisky a ilustrované kalendáře jsou hovadné. Pohlednice a parníky. Vlastenecké projevy, většina lamp, rodinné kanape a četné kravaty."
A zatímco soudobé politické "hovadno" nabíralo s nastupujícím nacismem stále hrozivějších rozměrů, stali se V&W ústředními postavami boje proti kulturnímu šovinismu a nacismu. Proti hře Osel a stín (1933) podávalo německé velvyslanectví v Praze ostré diplomatické protesty. Kat a blázen z roku 1934 byl již přímým vypovězením boje domácímu nacismu.
V emigraci
"Byla to bašta antifašismu. A také nikdy nedobytá demokratická bašta evropského významu," míní kritik Vladimír Just. Divadlo se tak stalo jednou z prvních obětí totalitarismu, proti kterému bojovalo od roku 1933.
V roce 1939 Voskovec s Werichem emigrovali do USA. V roce 1946 se po Werichovi na chvíli vrátil i Voskovec a snažili se Osvobozené divadlo obnovit. To se nedařilo a Voskovec podruhé, definitivně emigroval v roce 1948. Krátce žil ve Francii, od roku 1950 znovu v USA.
Zemřel 1. července 1981 a svého těžce nemocného kamaráda a spolupracovníka přežil o pouhých osm měsíců. V Praze se mohli setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.
