Pražský divadelní festival německého jazyka se přehoupl do druhé poloviny; ve středu 16. listopadu nabídl na scéně Divadla na Vinohradech jednu z nejočekávanějších produkcí: Volání divočiny (Ruf der Wildnis), inscenaci podle klasického stejnojmenného románu Jacka Londona, kterou v Münchner Kammerspiele připravil lotyšský režisér Alvis Hermanis.
Hermanis patří ke hvězdám současného evropského divadla: pravidelně režíruje ve vídeňském Burgtheatru, nedávno tam uvedl Čechovova Platonova, za pár dní má v berlínské Schaubühne premiéru jeho verze Evžena Oněgina. Ostruhy si vysloužil jako šéf lotyšského Nového rižského divadla; jeho Dlouhý život nebo Sound of Silence viděli čeští diváci v rámci plzeňského divadelního festivalu. Pro Hermanise je typická bohatá práce s hudbou i neverbálními výrazovými prostředky, nicméně zároveň je pro něj charakteristická i jistá měkkost, s níž nakonec směřuje ke všeobecně chlácholivým závěrům.
To, čím jeho inscenace Volání divočiny zejména mediálně proslula, je přítomnost živých psů přímo na scéně, významnou část doby dokonce bez dohledu jakýchkoli herců či drezérů: nutno dodat, že se psi chovají disciplinovaně; ale jakkoli jsou veselí a roztomilí, jde o prostředky bližší cirkusu nežli divadelnímu umění.
Zbytek obstarávají vesměs truchlivé monology postav, od starších žen po mladé nešťastné muže, pojednávající o lidské osamělosti. Hrdinové volně přecházejí ve zvířecí choutky i chování; naznačuje se tak, jak blízko mají lidé k přírodě (či divočině). Herci hrají s naprostou oddaností konceptu a stoprocentním nasazením, což je v německém divadle standardem, v českém však zcela nevídané. Přesto nelze tvrdit, že by Volání divočiny po mnichovském způsobu odpovídalo jiným letošním festivalovým produkcím.
