Roztočená Plzeň: ruští podvodníci a vlámští šovinisti

Je jistě ironií osudu, že zrovna v den, kdy se na festivalu v Plzni dvakrát hrála inscenace podle "bible ruských alkoholiků" Moskva-Petušky ostravského Národního divadla moravskoslezského, se vláda rozhodla k bezpredentnímu totalitnímu kroku a místo toho, aby přijala odpovědnost za životy lidí, kteří padli kvůli vysokým spotřebním daním za alkohol, se rozhodla vyzkoušet již jednou nefunkční recept prohibice.

Na festivalu Divadlo Plzeň si člověk někdy marně snaží zvolit dobré kousky; hned ve středu jsme s jedním kolegou, mladým, ale již věhlasným teatrologem, probírali notně kritickým okem program ,a když jsem prstem píchl na místo označující jedno zrušené představení, děl kolega: "A zrovna to by mohlo bejt dobrý." Upozorňoval přitom na autora a titul. Vyvedl jsem jej z omylu: "Jenomže to režírovala Viktorie Čermáková." "Aha," přiznal své pochybení, "to jsem si vůbec nevšiml. Tak to nic. To je skoro sabotáž!"

O něco později, po skončení čtvrtečního večerního představení Parchanti, ruského kousku v režii Kirilla Serebrennikova, jsem si nevěřícně protíral oči a koukal po ostatních divácích, z nichž mnozí stejně jako já nevěřili, že viděli, co skutečně viděli. Naklonil jsem se k přítomné rusistce a zeptal se jí, zda zná onen soubor a co to je zač. "Ty děti neznám," odvětila ta dobrá žena, "ale Serebrennikova jsem vždycky vnímala jako podvodníka a teď se mi to zase potvrdilo."

Vskutku, falešně angažovaná inscenace pojednávající o revoltách mladých a na řadě stereotypních situací šustících papírem snažně modelující současné snahy o revoluce byla především trapná. Starostlivé matky, krutí policajti, nevyrovnané lásky a všudypřítomné přesvědčení o vlastní pravdě utvářely popravdě těžko stravitelný patetický a pořádně ztvrdlý koláč, operující převážně s resentimenty minulosti (esteticky i politicky), třebaže se to tvářilo jako současné divadlo.

Také páteční zahraniční akvizice se festivalu příliš nepovedla. Inscenaci Sunken Red přivezl vlámský soubor Toneelhuis z Antverp. Román nizozemského autora Jeroena Brouwerse režíroval Guy Cassiers a jako monodrama odehrál Dirk Roofthooft. Monolog starého šovinisty, který se nedokázal vyrovnat s porodem a jeho vlivem na ženu ani s nemocí a smrtí vlastní matky, byl poměrně nudný, bolestínský a vlastně i nechutný, přičemž proklamovaná technická úroveň a vizuální nápaditost hodně zaostávala za možnostmi, které divadlo s technologickými vymoženostmi a také prostorem (na festivalu se hrálo na velké scéně) mělo. O pár domů dál hrála v rámci off prgramu skupina Handa Gote své Mraky, formálně podobný, ovšem obsahově diametrálně odlišný a technicky daleko dotaženější projekt. Nezbývá než zmínit herce a nutno dodat, že Roofthooftův výkon, jakkoli soustředěný, na mne přiliš velký dojem neudělal. Ale přesto pohled na osamoceného muže, jehož tvář je mnohokrát reprodukována různými projekcemi, který kromě vyprávění občas kouří nebo třeba masturbuje, má něco do sebe. Rád bych tento titul viděl třeba v Divadle na Vinohradech v hereckém provedení Tomáše Töpfera.

Domácí divadlo zastupovala kromě zmíněné alko-road-show z Ostravy Moskva-Petušky populární komedie Ucpanej systém podle povídek Irvina Welshe, kterou v Dejvickém divadle režíroval Michal Vajdička. Komedie je především ukázkou, jak se dělá dramatizace: Daniel Majling dokázal z nesouvislých historek v několika povídkách sklenout neuvěřitelný celek. Pánská část Dejvického soubrou hraje spolehlivě a diváci se smějí o sto šest. Podobný případ jako Dealer´s Choice téhož divadla, kterážto inscenace byla v Plzni k vidění loni.

Pokud nebudeme všichni zatčeni nebo vláda třeba nevyhlásí stanné právo, čekají nás ještě dva dny divadelního festivalu.