Klasický repertoár i taneční techniky budou tvořit základ tvorby baletního souboru Národního divadla pod jeho novým vedením. Šéfem souboru se od právě zahajované sezony stává tanečník Filip Barankiewicz. Po patnáctiletém vedení Petra Zusky je podle něj soubor na vysoké úrovni a srovnatelný s tím, co světový balet na počátku 21. století nabízí. Dokládá to i složení premiér nové sezony, kterou tvoří práce slavných světových choreografů, řekl Barankiewicz. Skupina je obohacená o 14 nových členů a její šéf prý plánuje spolupráci i s českými choreografy, jejich jména zatím ale neprozradil.
Když se v roce 2014 přihlásil do konkurzu na šéfa Baletu ND, měl za sebou už spolupráci s tímto souborem. "V roce 2003 jsem byl pozván pro roli Petrucchia do představení Zkrocení zlé ženy v inscenaci Johna Cranka. Od té doby mě průběžně Petr Zuska zval jako hostujícího umělce a měl jsem příležitosti tančit v inscenacích jako Labutí jezero nebo Oněgin, účinkoval jsem v několika galapředstaveních a třeba inscenaci Theme and Variations od George Balanchina," připomněl své kontakty se souborem.
Tvorbu slavného amerického choreografa Balanchina, který vytvořil nový baletní styl, neoklasiku, uvede ND i v nové sezoně. Balanchinova Serenáda je jedním z nejvěhlasnějších děl klasického baletního repertoáru 20. století. Soubor ji uvede 20. října v komponovaném večeru spolu s inscenací Glena Tetleyho a novým baletem, který přímo pro ND vytváří izraelský choreograf Emanuel Gat. "Je velmi těžké ho požádat, aby pro vás jako choreograf něco vytvořil... Něco to znamená - že je soubor na úrovni, které dosáhly světové soubory ve 21. století," uvedl Barankiewicz.
Druhou premiérou sezony bude v dubnu inscenace Malá opatrnost. "Jejím autorem je britský choreograf Frederick Ashton (1904 až 1988), jehož práce nebyla v ČR ještě uvedena," doplnil.
Soubor ND ale nechce příliš srovnávat s dalšími evropskými skupinami. "Žádné dva soubory nejsou srovnatelné. Tvoří je lidé, jsou plné emocí, je to také o tanečních schopnostech a tanečním vzdělávání," míní. Nechce také vedle sebe klást soubory jako národní reprezentace. "Ve většině souborů nelze rozlišovat, odkud jejich členové pocházejí. V Praze je multinacionální soubor, stejně jako v Německu. I když se jmenuje soubor Národního divadla, protože reprezentuje lokální identitu, choreografy, muzikanty a další tvůrce."
Barankiewicz sám není na rozdíl od Zusky choreograf. "Pro mě je tedy důležitější starat se o to, co soubor potřebuje. Chci se starat o jeho tradice, rozvíjet je. Je to důležité zvlášť tady, kde máme nejen lokální publikum, ale díky turistům také mezinárodní. Ti sice přicházejí jen jednou, ale přicházejí. Chceme dosáhnout na všechny skupiny publika," říká šéf.
Kromě klasiky, která je podle něj "základ, něco, na čem stojíme a musíme to brát vážně", počítá proto i s inscenacemi atraktivními pro širší publikum. "Pro ty, kdo nejsou 'ballet lovers', ale dostanou se k němu třeba přes hudbu. Přijdou na Nohavicu, ale nepřišli by na Labutí jezero," připomíná poslední Zuskovu inscenaci, v níž Nohavicovy písně zaznívají.
