Divadelní zápisník
Skandály v Národním aneb Jarda a Dominik Haškovi

Jsme tady pro to, abyste neviděli blafy! Každotýdenní porce varování, doporučení a jízlivostí - díl první. Tentokrát s Jaroslavem Haškem, Matkou Terezou a italskou krvežíznivou rodinou Cenciů. A možná přijde i Alexej Pyško.

V pražských divadelních sálech větrají Němci, neb se po roce zase koná německý festival. Kuloáry zas plní spory o podobě a smyslu Divadelních novin, spojené s vytříbenými osobními urážkami. Prach nad stolky v závodní jídelně Národního divadla víří zkazky o zkoušení s režisérem Robertem Wilsonem - není tajemstvím, že čeští národní umělci si mistra ze zámoří příliš neváží. O ničem z toho však dnes psát nebudeme.

Krvelačnou tragédii se znásilněním a otcovraždou Cenci hrají v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Druhdy skandální drama romantického básníka Percyho Shelleyho pojala režisérka Anna Petrželková jako manýristický obraz současného módního světa, kterému není nic dost výstřední, nic dost dekadentní a nic dost zvrácené. Černohumorně vtipné, rozkošně hédonistické představení bez zbytečného moralizovaní s výtečnými výkony Jana Fišara jako titulního tyrana a Igora Orozoviče coby slabošského preláta je také velkou příležitostí pro Andreu Mohylovou, která hraje znásilněnou a později popravenou Beatrici.

Podstatně méně okázalá, leč každopádně stejně strhující je hudebně divadelní show v A Studiu Rubín. Pod názvem Kabaret Hašek - Aféra s křekem, Opera s křečkem vznikl dadaistický kabaret Miloše Orsona Štědroně (libreto a hudba) a Jana Friče (režie), který skládá poctu klasikovi české literatury a zakladateli českého anarchistického humoru Jaroslavu Haškovi. Ovšem ne tak, jak ho pivně švejkovsky známe, ale jako ničeho se nebojící horská dráha humoru a imaginace bez brzd. Ústřední komediální dvojici hrají a zpívají Jiří Panzner a Lukáš Příkazký, Haška hraje vycpaná Terez Nekudová. A odrhovačka "Stvrzuji tímto, že můj syn..." mi zněla v hlavě ještě několik dní.

Miloš Orson Štědroň je vůbec zajímavým jevem na české hudebně-divadelní scéně, v NoD/Roxy je nadále na repertoáru podobně hravá, hudebně průrazná a přitom zcela vážně náboženská inscenace Lamento - Z tance v prach a zas do tance, která přetavuje specifickou operní variaci na příběh Matky Terezy. Libreto napsala Lucie Trmíková, která v díle také hraje, režíroval Jan Nebeský, hudbu složil a stejně jako v Haškovi přímo na pódiu s malou kapelou hraje Orson Štědroň. V roli opečovávaného řidiče rikši se zaskví Miloslav Mejzlík, na chvíli v přízračné roli vtančí i Jiří Waňka a Matku Terezu zpívá přední český kontratenor Jan Mikušek (kdysi zpíval Dominika Haška v opeře Nagano).

To jsou výjimky v zablácené stoupě českého divadla, které je rigidní skoro jako samo Národní divadlo. Od památných časů, kdy si "Městské divadlo" Krepsko vyrazilo do zlaté kapličky udělat dobrý den z Alexeje Pyška, se mnoho nezměnilo...

A na závěr nesmí chybět podrubrika  "Vyhlazení recenzentů". Kateřina Rathouská napsala do MF DNES recenzi na Kolečkův a Zielinského Úl (hraje se na Nové scéně). V jejím textu se lze nadít opravdu pozoruhodných formulací. Autorka např. oceňuje "neustálou přítomnost účinkujících". Ano, to je vskutku nečekaný jev, který by nás v divadle mohl zaskočit. Vyvrcholením recenzentčiny snahy je pak nádherná hodnotící věta "Jeho ve své podstatě sympatická blbost a besídkovitost je povětšinou promyšlená a v každém případě záměrná". Tak je ta blbost sympatická, nebo jen ve své podstatě? Je promyšlená, nebo jen povětšinou?