Divadelní národní odpor
Spása skrze spílání

Někdy vzbuzuje divadlo odpor. A to i národní divadlo. V Maďarsku u místních fašistů, u nás u starých herců. Ale nadávat si můžete nechat i vy.

Maďarská ultrapravicová parlamentní strana Jobbik vyzvala k odvolání uměleckého šéfa budapešťského národního divadla Róberta Alföldiho za "skandální" a "perverzní" inscenace a tím i znesvěcující zacházení s národním svatostánkem. Že to u nás není možné? Ale kdeže, za nepřijatelně moderní pokládají to české Národní divadlo někteří herci na stráži mramoru - Luděk Munzar se tím pochlubil v televizi, Petr Štěpánek v tisku. Kdoví, co by říkali, kdyby se u nás také objevil režisér typu Alföldiho. Pražské Národní totiž není žádným centrem experimentu, daleko spíše připomíná divadelní oddělení Národního muzea. 

Jak by se asi Štěpánek s Munzarem tvářili, kdyby k nám přijel režírovat takový Calixto Bieito? 

Mozartův Únos ze serailu v Komické opeře Berlín v režii Calixta Bieita. 

Pražská divadla zachvátila pozoruhodná retromóda. Na dvou scénách můžeme pozorovat dvě inscenace kusů kdysi skandálních a dnes v zásadě muzeálních - o to větší výzva. Spaseni Edwarda Bonda kdysi (1965) šokovalo britskou veřejnost, mimo jiné otevřeně vulgárním vyjadřováním, cynickým a krutým zobrazením lidských vztahů a konečně slavnou brutální scénou ukamenování dítěte. Dnes v sobě tento burcující potenciál nemá. Přesto nabízí, minimálně v nejednoznačnosti některých postav i absurdním milostném mnohoúhelníku, který se vyvine v závěru hry, nemalé možnosti. 

Spílání publiku Petera Handkeho kdysi (1966) šokovalo rakouskou společnost svým překračováním divadelních konvencí, bořením iluzivního mýtu divadla a ovšemže - titulním spíláním divákům, které bylo štiplavé a adresné (však víte, nacistická minulost všech byla ještě živou ránou...). Dodnes má tato hra příslušný potenciál zejména na ospalých oblastních scénách, zvláště při dostatečné časové a lokální aktualizaci textu - což autor umožňuje. V divadlech v německy mluvících zemích je Spílání publiku navíc stále živou výzvou pro nové generace divadelníků, není to totiž klasicky vystavěná hra, která v případě tvůrčí impotence zachrání inscenátorům krk svými jasně rozlišenými postavami, dějem a dialogy. 

Bond nikdy slávu svého raného díla nepřekonal, byť se psaním pro divadlo přinejmenším dobře uživí - to Handke patří do první ligy světové literatury a stále nepřestal mnohé šokovat. Pravda, mnohdy mimoliterárními počiny - pronesl oslavný projev na pohřbu srbského diktátora Miloševiče, svého někdejšího souputníka Thomase Bernharda označil za podřadného spisovatele. Každoročně je Handke mezi kandidáty na Nobelovu cenu. 

Spasené hraje na Nové scéně činohra Národního divadla. Hru nově přeložil Jan Hančil a režíroval šéf činohry Michal Dočekal. Spolu s jeho dalšími dvěma inscenacemi na Nové scéně - Beckettovým Čekáním na Godota a Co se stalo, když Nora opustila manžela Elfriede Jelinekové - představuje alternativně formulovaný program "nové" činohry ND. Potíž je zakleta už v překladu: Hančilův jazyk je přinejmenším zastaralý, "hovorová" a vulgární řeč mladých hrdinů působí hodně nerealisticky a vzdáleně připomíná příklady "slangu", s nimiž jsme se potkávali ve školních učebnicích v polovině devadesátých let a už tehdy se jim smáli. Režie Michal Dočekala jako by se nemohla rozhodnut mezi tím, jestli hraje morálně apelativní hru o násilí a citové vyprázdněnosti moderní civilizace, psychologickou vztahovku, nebo prostě cynickou černou komedii s absurdními prvky. Přepjaté místy až přehrávání některých zúčastněných v čele s Lucií Žáčkovou je obtížně snesitelné, naopak soustředěný a precizní výkon Jana Hájka v hlavní roli podivně rezignovaného mladíka je zážitkem. Inscenaci provází častý neduh českého divadla, to jest absence škrtající dramaturgie, která by inscenaci dodala svižnější tempo, oprostila ji od zbytečného slovního nánosu a hlavně ji stáhla do inteligentní délky.

Spílání publiku uvedl Dušan D. Pařízek v Divadle Komedie v razantní autorské úpravě pod názvem Spílání publiku 2010. Otrlé diváky komedie věru nějaké spílání neurazí, daleko spíš tu funguje opačný efekt, kdy se diváci potěšeně solidarizují s nadávajícími herci a vysmívají se domnělým (ne)přítomným měšťákům, které by to urazit mohlo. Uvidíme, jak Komedie dopadne, pokud se vydá např. na turné po regionálních divadlech, Pařízek však přesto stvořil silnou inscenaci: pojal totiž Spílání publiku jako účtování se sebou samým, hříčku s vlastními koncepty a metodami. Tak užívají inscenaci i herci, patřící dlouhá léta k oporám Komedie - Martin Finger, Gabriela Míčová a Martin Pechlát na straně jedné a Stanislav Majer na straně druhé. Účtování o to smysluplnější, že se účtuje i s Prahou jako městem, které podobné divadlo nevydýchalo, a proto Komedie ohlásila konec činnosti. Dále nabízí pro Komedii typické intelektuální relativizování osvědčených norem, co se divadla a umění týče, o ironii a nadhledu nemluvě.