Lesby, umění a komunismus slibovalo Divadelní studio Továrna v dramatizaci románu ruského autora Vladimíra Sorokina Třicátá Marinina láska v režii Viktorie Čermákové. Premiéra proběhla ve středu na Nové scéně v Praze.
Marina, zdánlivě bezstarostná dívka, střídá muže i dívky, učí na piáno, hledá lásku (zatím jich bylo devětadvacet - a ta pravá vášeň nikde) a taky smysl života na konci osmdesátých let v Sovětském svazu. Lidé kolem ní odcházejí do emigrace nebo do vězení, ale stýká se i s členy ÚV. Láska nakonec přichází - ironií osudu (nebo autora) v hořce absurdní podobě.
Tradiční obtíž Divadelního studia Továrna představují režie Viktorie Čermákové, v nichž obvykle „cosi" nefunguje. Málokdy je k dispozici taková koncentrace pozoruhodných hereckých osobností, inspirativní prostor a nikoli nezajímavý text jako v projektech Továrny, ať už šlo o Políbila Dubčeka, Poslední oheň nebo Českou pornografii. Čermákovou byl vždy tento potenciál ne-li přímo zmarněn, pak přinejmenším nevyužit. Kromě nedostatku režijní invence někdy neseděly ani elementární věci (jako řád a organizace dění a pohybu na jevišti). Tyto záležitosti se samozřejmě promítly i do Třicáté Marininy lásky, zdá se však, že zdaleka ne v takové míře.
Sledujeme poněkud neuspořádané pásmo, z něhož můžeme téma dusivé diktatury spíš jen tušit. Atmosféru prostředí disidentů nebo dekadentních nekonformních umělců musíme rovněž sami vycítit jako slepci na orgiích. Také „erotická" linka s hledáním lásky (a orgasmu) má podivně rozmělněný charakter. Marina (Jana Pidrmanová) působí hlavně typem: vnadná dívka v obepnutých bílých minišatech jistě vzbuzuje touhu v kdekom; své skalpy na opasku milostných trofejí však rozhodně netrápí - a oni ji taky ne. Občas zachytíme, že je trochu nešťastná, což se projevuje zejména pobíháním na jevišti a voláním typu „pane bože!".
Zpočátku nabírá představení tempo jen velmi zvolna. Úvodní sekvence s prý dekadentním aristokratem (Vladimír Marek) by ještě šla, byť z ní přímo volá nevyužitost, ale linie s disidentem Míťou (poněkud patetický Miloslav König) vzbuzuje spíš úsměv. Zcela naprázdno vyznívá lesbický motiv, pokud za něj nepočítáme několik (polo)nahých ženštin na jevišti a jednu víceméně sterilní milostnou scénu - při takovém zpracování by bylo lépe snad „lesbos" z inscenace úplně vyškrtnout, takhle totiž zobrazení hledání sexuální identity a tématu homosexuality zavání zneužitím a lacinou senzacechtivostí.
Cosi se ovšem zlomí scénou „zahraničního večírku" v hotelu Metropolitan, kde má dění najednou švih i smysl. Odtud Třicátá Marinina láska graduje přes setkání se soudruhem Rumjancevem (výtečný Jiří Štrébl) až po fantaskní baletní budovatelskou scénu nástupu do továrny. V ní kulminuje divácký zážitek - a kdyby tím inscenace končila, mohli bychom si říct s klasikem "konec dobrý, všechno dobré". Ale smrtí boj nekončí: následuje ještě další, neúměrně dlouhá a v zásadě trapná sekvence parodující nejrůznější projevy socialistického režimu, především nesnesitelně byrokratickou řeč. Tahle pasáž je už zhola zbytečná, didaktizující a oslabující původní silné sdělení. Koho nezamrazí při zmíněné scéně z továrny, toho už nezamrazí vůbec - a ostatní diváky to jen otráví.
Kdyby odpadla závěrečná část a trochu se dramaturgicky pročistilo a proškrtalo předchozí dění, byla by z toho výborná inscenace. Takto zůstává sympatickým pokusem s několika silnými momenty. Platí ovšem, že očekávání vybuzená anotací, v níž se to hemží sexem, dekadencí a Sovětským svazem, by nebyla naplněna ani tak; to se ovšem v divadle stává málokdy. Bod k dobru získává promítaný portrét Jiřího Štrébla průběžně se proměňujícího v Miroslava Sládka.
Divadelní studio Továrna - Vladimír Sorokin: Třicátá Marinina láska. Překlad Libor Dvořák, dramatizace Karel Steigerwald, režie Viktorie Čermáková. Premiéra 26. ledna 2011 na Nové scéně v Praze.
