Divadelní premiéra
Špatní, ale ne zlí klauni

Spitfire Company představila v Paláci Akropolis svou novou inscenaci Bad Clowns. Již to by stačilo k jásání zasvěcených a uznalému pokyvování hlavou těch ostatních. Tentokrát by ale možná bylo namístě být opatrnější. 

Uskupení kolem režiséra Petra Boháče si samo říká "plastické divadlo". Na straně jedné to je označení pro pronikání různých forem a žánrů, od tance přes pantomimu po nový cirkus, na straně druhé to může být i alibismus zakrývající nevyjasněnost, nerozhodnost a možná i - navzdory všem silným prohlášením - absenci skutečného sdělení. 

Projekty Spitfire jsou mi velmi sympatické, neboť se v nich kloubí neotřelé nápady s humorem a očividným nasazením všech zúčastněných. Každé z těch inscenací "něco" chybělo, možná to byla pověstná špetka, možná jen pevnější rámec: zdálo se však, že jsou to jen porodní bolesti nově vznikajícího tělesa, pohybujícího se mimo zavedené škatulky (už to je třeba v bahnitém rybníčku českého konzervativního divadla oceňovat). Bad clowns přinášejí otázku, jestli to přece jenom není jinak: možná že už nic lepšího totiž nepřijde. 

Všechny inscenace se vyhýbaly jednoznačné estetice, poeticky skládaly formou jakéhosi kutilství a sběratelství (lépe by se hodil francouzský pojem "bricolage") různé asociace a předměty. Spousta prvků na scéně, nejen rekvizit nebo dekorací, ale nakonec i v projevu herců nebo v textu, je jaksi navíc - kdyby tam něco z toho nebylo, nestane se nic. Podobné vršení motivů (vzniklých možná asociativně, možná jinak) je zřejmě metodou, jak představení poskládat - to však neznamená, že se vždycky složí v působivý celek (a už vůbec ne, že obsahuje nějaké sdělení). 

Průvodním jevem všech inscenací Spitfire byla vždycky mezní zkušenost, ať už se smrtí, nebo šílenstvím, případně vězením - v Chaplinově procesu, Světě odsouzencově nebo Nedotknutelných. Bad clowns se odehrávají v protiatomovém krytu, ale mohlo by se tak dít i kdekoli jinde. Mezní zkušenost vystřídala hraná roztomilost a pitvornost. Přehlídka neuměle (záměrně, to patří k žánru) klaunských epizod připomíná cosi mezi (novým) cirkusem a českými večerníčky - od jazyka, který není tak úplně umělý, ale ani důsledně konkrétní, přes pitvoření herců po odpudivou estetiku, vzbuzující zejména nepříjemné pocity. Dopad českých večerníčků na psychiku českých dětí by mimochodem byl zajímavý materiál na esteticky-sociologickou studii (to jen tak na okraj). 

Akordeony na scéně (v jednu chvíli až šest) jsou využity tím nejtrapnějším způsobem: šlágry a melodie opět francouzského střihu, které zas podmalovávají "novocirkusové" epizody. Jen jednou, když zazní parafráze na Bizetovu Carmen. K čemuž je k vidění půvabná epizoda, jak udělat z ženy smeták - snad jediné místo celé inscenace, které je na úrovni předchozích inscenací Spitfire. 

Mám za to, že Spitfire Company by s podobným kouskem nepochybně obstála na festivalu Letní Letná. Je profesionálně připravena, talentovaní herci v čele s Petrem Vaňkem, Irenou Kristekovou a Markétou Vacovskou hrají s nasazením. Od někdejšího černého humoru, krutosti a snad i hraničního pátrání po podstatě skutečnosti se Spitfire posunula do roztomilého světa "klaunů". Byl bych raději, kdyby byli tihle klaun zlí, ne špatní.

Spitfire Company: Bad clowns. Režie Petr Boháč. Premiéry 1. a 2. května v Paláci Akropolis.