Divadlo Komedie
Srdce temnoty otevírá prales nevědomí

Tvrzení, že poslední sezona, s níž se Pražské komorní divadlo pod vedením Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba loučí s prostorem Divadla Komedie, bude velkolepá, nebylo velkohubé. Potvrzuje to čerstvá premiéra souboru, adaptace románu Josepha Conrada Srdce temnoty v režii Davida Jařaba.

Jařab, jak je jeho zvykem, si sám napsal scénář a také si navrhl scénu: ta nabízí vcelku opulentní a fantazii zneklidňující scenerii, která se v luxusním sloupovém půlkruhu s koženým křeslem a bazénem (nádržkou, jezírkem) uprostřed může stát klubem anglických gentlemanů, kteří teprve výlet do divočiny plánuji, luxusním sídlem afrického diktátora, ale i podivně surrealistickým salonem, kde se odhalují ty nejtemnější skuliny lidských – nebo už zvířecích – zálib. Představení je na poslední, leckdy zjemnělé sezony Komedie poměrně ostré. Snese srovnání se začátky Komedie, z poslední doby pak snad jen s "mimoběžným" projektem miu-see @ poetrymusical. Jistě ne náhodu v obou inscenacích figuruje v hlavních rolích Roman Zach a hudbu k nim složil Ivan Acher.

Diváci jsou před začátkem varováni, že v představení je užit stroboskop: záhy zjistí, že skutečně, a to pěkně zostra. Začíná se ve tmě, do níž hlasem zesíleným mikrofonem zaznívají první dramatické věty: diváci jsou mezitím oslňováni právě stroboskopem. Celek inscenace kombinuje jakési snové výjevy (či spíše scény jak z noční můry), které jsou neuchopitelné racionálním výkladem, s klidnými sekvencemi, jež tvoří dějový rámec o zešílevším diktátorovi Kurtzovi. 

Celá metafora o drancování kolonizovaných území, jakož i setkání "civilizace" s divočinou" a co z toho pro koho vzešlo, je především drastickým, vizuálně-hudebním diváckým zážitkem, který nepřetržitě atakuje divákovu fantazii.

Kromě Romana Zacha větší či menší party hrají Stanislav Majer, Dana Poláková, Martin Pechlát, Martin Finger či Jiří Štrébl, zkrátka celý herecký výkvět Komedie. Jako vždy je na co koukat. Jen tentokrát trochu víc.