Očima Vojtěcha Varyše
Töpfer na Vinohrady vlastně patří

Z dlouholetého uměleckého spánku se asi Divadlo na Vinohradech jen tak neprobere: výběrová komise Rady hlavního města Prahy totiž rozhodla, že tragickou vedoucí dvojici Jindřich Gregorini (ředitel) - Martin Stropnický (umělecký šéf) vystřídá duo Tomáš Töpfer (ředitel) a Juraj Deák (umělecký šéf).

Rakouský spisovatel Thomas Bernhard v románu Mýcení počátkem osmdesátých let napsal o významném vídeňském divadle: "Burgtheater umělecky zkrachoval tak dávno, že už ani není možné přesně určit, kdy tento bankrot nastal. A herci, vystupující večer co večer na jevišti Burgtheateru, nejsou nic jiného než umělečtí bankrotáři, večer co večer vystupující na jevišti Burgtheateru."

V podobné situaci už je léta Divadlo na Vinohradech. Místo toho, aby se stalo výkladní skříní českého divadelnictví a progresivně určovalo trendy, uvádělo inscenace, jichž si povšimnou i v zahraničí a které pravidelně rozvíří prach nad kavárenskými stolky, se zmítá v ustrašené dramaturgii, do níž občas jako kámen z čistého nebe spadne současná inscenace, jež pak slouží divadlu jako alibistický štít, kterým odráží všechny kritiky; přitom nelze říci, že by scéna vedle toho oslňovala svými diváckými kusy natolik, aby se dalo mluvit o oprávněnosti "komerční" cesty. Zkrátka slovy jednoho českého spisovatele: "Vládne tu spíš ješitnost než dramaturgie."

Naděje tak úplně nesvitla ani vyhlášením konkursu na nového ředitele, jakkoli po dvanáctiletém ředitelování Jindřicha Gregoriniho už bylo na čase. Uchazeči (např. Ivan Rajmont, Martin Stropnický, Tomáš Töpfer) rozhodně svými jmény nezaručovali, že by se na Vinohradech mělo něco měnit, a složení komise, v níž se manifestovaly zejména různé politické a mocenské tlaky, taky nevedlo k úsměvu.

Vítězství Tomáše Töpfera je v zásadě logickým krokem. Město nechce mít z Vinohrad invenční scénu, ale pohodlné měšťanské divadlo, kam si lidé zajdou v obnošené róbě na okoralé chlebíčky a teplé víno a zhlédnou nějakou řachandu nebo sem tam tu ušlechtilou nudu.

Přitom na první pohled by to přece nemuselo být úplně špatné: Tomáš Töpfer jako dlouholetý ředitel soukromého Divadla Na Fidlovačce má prokazatelnou schopnost řídit divácky úspěšné divadlo; jako populární herec by jistě dokázal přilákat jak diváky, tak sponzory; jako senátor má dost politických kontaktů a vlivu na to, aby ho jednak nevyhodili za první úkrok stranou, jednak na to, aby zajistil divadlu i bohaté financování z městské kasy.

Jenže: ani Töpfer vlastně nemá jiné ambice ani umělecký program než jen sedět v pohodlném křesle v čele pohodlného divadla. A to je ta největší škoda. Kdyby se jeho potenciál spojil s výraznou uměleckou osobností, mohly by se dít věci, z nichž by se Praha jen tak nevzpamatovala.

Uměleckým šéfem by se po Töpferově boku měl stát jeho stálý spolupracovník Juraj Deák, který v současnosti stojí v čele činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni a v minulosti dlouho vedl činohru ostravského Národního divadla moravskoslezského; v mezičase zastával stejný post právě v Töpferově Fidlovačce. Deák je řemeslně zdatný režisér, který umí jako šéf vyvažovat různé divácké a umělecké zájmy, jenomže právě to Vinohrady nepotřebují.

Kromě režiséra, který by ho - řekněme jednou inscenací za sezonu - profiloval jasnou dramaturgií, by si totiž Vinohrady mohly dovolit (jako jedno z mála divadel u nás) zvát pravidelně zahraniční režiséry. To v českém prostředí chybí snad ještě víc než schopní ředitelé, výrazní režiséři a dramaturgická odvaha.