Pražský divadelní festival německého jazyka začal velkolepě: adaptací Vojny a míru, obsáhlého mnohasetstránkového románu Lva Nikolajeviče Tolstého, v podání vídeňského Burgtheateru. Bezmála pětihodinové představení se hrálo 5. a 6. listopadu v barrandovských ateliérech, protože žádný pražský divadelní sál by je nepojal. Velikost divadelního zážitku spočívala nakonec v něčem úplně jiném než v dech beroucích rozměrech.
Dlouhá řada stolů, obklopená židlemi, tvoří vcelku jednoduchou scénu, která může být jídelní tabulí i konferenčním sálem. Jevištní aranžmá doplňují hudebník za klavírem, řada projekčních pláten a třeba taky loutková divadla s kamerami: kromě herců a muzikantů jsou na jevišti také divadelní technici. Prolínání herecké akce, zvěčňované na plátně, s promítanými scénami z loutkových divadélek a strojků, ať už jde o bitvu nebo ples, dodávají monumentalitu davovým scénám; dokážou dokonale vytvořit iluzi, když se odehrává složitá kombinace dějů ve Velkém moskevském divadle; ale taky několikrát zvětšují účinek tak subtilní scény, jako je střelecký souboj. Je ale i spousta míst, kde se inscenace obejde bez projekcí úplně.
Věčné přeskakování mezi uvěřitelným, silovým a realistickým herectvím a zcizujícími odskoky (na zadním plátně se promítá, na které stránce románu jsme – hodně se přeskakuje, někde se vypráví doslova několik stan za sebou, posledních osm set téměř nezazní; ne nadarmo má inscenace režiséra Matthiase Hartmanna podtitul "Úryvky z románu"). Ztěžklý jazyk romanopisu 19. století se tu podává elegantně i s ironickou příchutí: herci totiž co chvíli vystupují z role a doslovnou ilustrací doprovázejí slova popisu z románu, která ještě ke všemu sami deklamují vedle svých replik. Neuvěřitelné vršení přívlastků a detailní popisy toho, co má kdo na sobě, jak vypadá, jak se u toho tváří a jak to působí na ostatní, najednou nebyly zatuchlá literátština, ale živé divadlo.
Trvalo to skoro pět hodin a nebyla to nuda; popisnost dovedená ad absurdum, realismus dovedený k dokonalosti naprosto nerealistickými, protože teatrálními prostředky. Výteční herci - od přesně sekajícího Ignaze Kirchnera (starý kníže) přes živelného Fabiana Krügera (Dolochov) a ironického Olivera Masucciho (svůdce Anatol) po dvojici Udo Samel a Moritz Vierboom, kteří každý po svém ztvárňovali jednu polovinu Pierra Bezuchova. Vzpomínat by se dalo na ledacos: na fascinujícím způsobem nepříjemného starého knížete a řadu scén to dokládajících (třeba odhazování a následné zahazování zasněžené cesty - ukázky režijní vynalézavosti); na neodolatelnou krásu sukničkáře Anatola, dokazovanou posměšně thymolinovým úsměvem i stále znovu opakovanými Tolstého přívlastky; na zmíněnou sekvenci v divadle; na důstojnický večírek s hecováním, kdo se umí opít na okenní římse, aniž spadne; na zoufalého ženáče Andreje, který radí Pierrovi "nikdy se nežeň", i když má ženu, kterou mu závidí každý; na hračičky s plátny, projekcemi a loutkami; na dokonale dojemné scény milostných vzplanutí a zklamání.
Navzdory tomu, že jde o několikadílnou válečnou fresku a její výpravnost zpřítomňuje svébytnými metodami i Hartmannova inscenace, je to všechno nakonec vyprávění o lásce, vztazích a zklamaných životních nadějích.
Když tedy Pierre životem zrovna dost přejeté Nataše řekne: "kdybych byl volný, poklekl bych vám k nohám, vyznal lásku a požádal o ruku," a oba vědí, že se to nemůže stát, ona s pokrčením ramen odchází a dojemnému tlouštíkovi vstoupí od očí slzy, je to ultradojemná chvíle. "Kam teď?" ptá se sám se Pierre. "Kam bych měl jít teď?" (zazní opět dialog i vypravěčův slovní doprovod). Ve chvíli, kdy se zdá všechno ztraceno, pokleká Pierre k zemi a hledá útěchu v nebesích – v tu chvíli je to ona "urážlivá nízkost všeho pozemského", která ho se stavem věcí – ostatně jen dočasným – opět smíří.
A možná je to přesně tahle urážlivá nízkost, která nás nakonec, až sestoupíme z diváckého obláčku, smíří se stavem českého divadla. Ale neměla by, Vídeň není od Prahy tak daleko.
