Tanečník, choreograf i režisér Petr Zuska (48) má za sebou úspěšnou kariéru na tuzemských i světových jevištích. V posledních letech působí jako choreograf, vytvořil přes pět desítek inscenací. Od roku 2002 je uměleckým šéfem Baletu Národního divadla (ND), přičemž současná sezona je pro něj v této pozici poslední. Zuska se s českou první scénou rozloučí 15. června premiérou inscenace Sólo pro nás dva, v níž vystoupí i jeho nástupce Filip Barankiewicz.
V rozhovoru pro červnový magazín ND dosluhující šéf baletu řekl, že je hrdý na vybudování mezinárodního souboru se "silným charismatem a srdcem", na pestrý repertoár se zastoupením světových tvůrců, či na to, že se díky zahraničním zájezdům podařilo Balet Národního divadla dostat do globálního povědomí. Pozitivem jsou podle něj i dva nové baletní sály a zázemí pro tanečníky. "Jsem sebekritický, ale odmítám být falešně skromný," dodal Zuska.
Během uplynulých 15 sezon se věnoval vedení baletu, choreografii i pedagogické práci. Pro Národní divadlo vytvořil šest celovečerních baletů a řadu kratších jednoaktových děl. Vedle klasiky se snažil přinášet i moderní tanec či projekty, které klasický balet s modernou spojují. V prvních měsících ve funkci ale Zuska neměl na růžích ustláno. Kritici poukazovali zejména na jeho netradiční cestu k taneční profesi, viděli jej jako "nebaleťáka", který neprošel taneční konzervatoří.
S aktivní kariérou tanečníka se Zuska rozloučil v roce 2014, kdy jej diváci mohli spatřit v baletu Anna Karenina. Tanec však na hřebík úplně nepověsil a při výjimečných příležitostech se na scénu vrací. V roce 2016 například s Terezou Podařilovou představil na galapředstavení ve Finsku svoji choreografii Route 50, v USA a v Praze pak vystoupil s newyorskou jazzovou zpěvačkou, skladatelkou a tanečnicí Jen Shyuovou. Tématem díla bylo hledání vlastního srdce.
Zuska vytvořil rozličné choreografie pro řadu tuzemských i zahraničních souborů. Kromě Národních divadel v Praze a v Brně mezi ně patří Laterna magika či Pražský komorní balet, dále pak baletní soubory v Hamburku, Augsburgu, Mnichově, Perthu a Bostonu, Mariinské divadlo v Petrohradu, Semperova opera v Drážďanech, Lotyšská národní opera v Rize, Královský dánský balet, Finský národní balet nebo monacký soubor Les Ballets de Monte-Carlo.
Ke známým Zuskovým choreografiím patří Triple Self (1999), Les Bras de Mer (2001), Mezi horami (2002), Ways 03 (2003), D. M. J. 1953-1977 (2004), Mariin sen (2005), Ibbur aneb Pražské mystérium (2005), Mozart? Mozart! (2006), Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři (2007), A Little Touch of the Last Extreme (2009), Svěcení jara (2010), Smrt a dívka (2011), Romeo a Julie (2013), Stabat Mater (2014), Louskáček a Myšák Plyšák (2015) nebo Chvění (2016).
Zuska se narodil 3. srpna 1968 ve Frýdku-Místku. Nepochází z umělecky založené rodiny, jeho otec byl právníkem, matka lékařkou. V mládí se věnoval hlavně sportu - hokeji a atletice. Studoval na klasickém gymnáziu, zajímal se o filozofii a náboženství. Až v 17 letech se dostal k tanci, začínal v Tanečním divadle Praha, vysokoškolském souboru Univerzity Karlovy. Zuska působil také v Pantomimě Ladislava Fialky a vystudoval choreografii a režii na HAMU (1994).
Významnou fází v jeho kariéře se stalo angažmá v Pražském komorním baletu (1989 až 1992 sólista, od roku 1994 jako hostující umělec). V letech 1992 až 1998 byl sólistou Baletu ND v Praze, hostoval také v Brně a Bratislavě. V roce 1998 přijal angažmá v Mnichovském baletu a v roce 1999 nastoupil do baletního souboru divadla v Augsburgu. O rok později se již stal sólistou Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Jeho doménou se stal zejména neoklasický a moderní repertoár.
Jako interpret a choreograf obdržel řadu cen. Dvakrát, v letech 1993 a 1997, získal Cenu Thálie; poprvé za ztvárnění Normana Batese v baletu Psycho, podruhé jako Don José v Carmen. Zuska získal také německou Prix Dom Perignon či domácí cenu pro nejlepší choreografii roku.
Tanečník je ženatý; s manželkou Pavlou, bývalou členkou souboru Baletu Národního divadla, mají syna a dceru. Zuskovo patnáctileté působení v čele tohoto souboru připomíná nová kniha Trio pro jednoho.
