V pražském Divadle Hybernia měl minulý týden premiéru nový muzikál Baron Prášil. Sliboval mnohé, něco se mu i povedlo, ale o událost sezony půjde sotva. Tvůrci už předem avizovali muzikál rodinného typu (což se jim vcelku podařilo) a hovořili o "oslavě lidské fantazie". Té ovšem tak v půli cesty došel dech.
Většina českých muzikálů jako by se bála rozletu, jako by předem vzdávala ten boj o to vyrovnat se broadwayské špičce nebo, když už jí nemůže konkurovat kvůli řádově nižším vstupním financím, být alespoň nejlepší na domácím písečku.
Ačkoliv měl Baron Prášil s velkolepě pojatou produkcí nakročeno k tomu se o to alespoň pokusit, nakonec ho stejně srazilo k zemi to, co mnohé jeho kolegy. Tedy nedostatek profesionality a snaha lákat především na známé tváře, ber kde ber.
Celý děj nedá nevzpomenout na známou filmovou dvojku Štěpána a Kendyho, kteří ve filmu Jak svět přichází o básníky inscenují Tomana a lesní pannu tak, že z indiánů udělají pašeráky drog, z Lesní panny zaměstnankyni Armády spásy, a z víl propagátorky šampaňského.
Muzikálový Baron Prášil je pro změnu majitel zchátralého newyorského penzionu, o který ho chce jeho správce obrat tím, že se ho snaží nechat zbavit svéprávnosti kvůli jeho neuvěřitelným historkám. Namísto příběhu tak jde vlastně o volně a nenápaditě pospojovanou řadu všeobecně z knihy i filmu známých historek s vcelku banálním rozuzlením.
Co se rozhodně povedlo a proč určitě celá řada návštěvníků nebude odcházet zklamána, je vynikající scénografie Šimona Cabana. Oslnivě bohaté kostýmy, které se mění v rychlém sledu, protože většina herců hraje hned několik rolí - krom té základní v penzionu ještě mnohé postavy z baronových historek.
Trojrozměrné projekce na šedé kulisy fungující na principu televizního "klíčování", ke kterým netřeba speciálních brýlí a řada nápaditých efektů nejen vše zpestřuje, ale i dodává představení dynamiku a pomáhá dotvořit atmosféru. Potud na muzikál vše v pořádku.
Celé představení provází na místní poměry až nezvyklý počet tanečních čísel. Zatímco company je prezentuje se zdánlivou lehkostí - davové scény dam v širokých krinolínkách jsou až obdivuhodné - herci a zpěváci je zvládají už mnohem hůře.
Navíc je tu patrná už opakovaná bolest domácích muzikálů: Herci se perou se zpěvem, zpěváci mají problém s výrazem a momenty, kdy je potřeba něco zahrát. Správce Wilcox Jiřího Langmajera tak například musel herecky "ubírat" a lehce se pitvořit, aby někteří kolegové nepůsobili trapně, ale zároveň musel i dosáhnout na hranu svých možností při zpěvu.
Celkem slušně se se vším vypořádal jak Josef Vojtek v titulní roli, tak i Kateřina Brožová, představující Wilcoxovu ženu Evelínu. Naopak tristní v obou směrech byla dvojice notáře a doktora, ve zhlédnuté alternaci představovaná Ivem Pešákem a Milanem Pitkinem.
Zásadním problémem inscenace je ovšem sama hudba a libreto. Zdeněk Barták v podstatě celý život tvoří především romantické melodie a jeho nepřítelem je jen kýč a opakovaně se vracející pocit, že tohle už posluchač někdy někde slyšel, podobný výsledek se od něj dal vcelku očekávat.
Nicméně neskonale větším průšvihem jsou banality, ze kterých texty písní poskládal Petr Markov. Verše typu slunce-žblunce a moudra jako "poklad je poklad, to každý ví", vzbuzují smutek i marnost. A archaismy "To jsem já, štramák štramáků" to už nevylepší.
Muzikál Baron Prášil i na domácí scéně zůstane průměrem. Je ve všech směrech na nesrovnatelně vyšší úrovni než třeba ochotnicky podané a tanečně nezvládnuté Děti ráje a méně náročnému divákovi, který se nechá okouzlit pozlátkem bohaté výpravy, může přinést i zážitek příjemného oddechového večera.
Ale dokud tvůrci budou muzikály stavět na známých tvářích a ne na jedincích, kteří perfektně a profesionálně zvládají všechny aspekty této profese, už z principu se byť jen na dohled přiblížit tomu nejlepšímu, co v tomto ranku vzniklo, mohou jen stěží. A kdyby se pod slovem fantazie skrývalo jen to, co pod ním nabízí Baron Prášil v tomto představení, byla by na světě pěkná nuda.
