Hned v úvodu letošní Divadelní Nitry byly uvedeny dva projekty, řekněme, aktivistického divadla, které mají navíc společný i další aspekt - obě inscenace vznikly v koprodukci přímo s festivalem Divadelní Nitra: Otevřeni všemu a Dva v tvém domě. V nastoleném duchu se pak s přestávkami pokračovalo celý víkend.
Fakt koprodukce je chvályhodný a správný; festivaly by si měly nejen vybírat z již hotového, ale iniciovat i vznik dalších projektů. To, že se tak zhusta děje právě na platformě "globalizačního" divadla, je již smutnější, stále však asi logický fakt.
O zahájení festivalu se postaralo představení argentinské choreografky Constanzy Macrasové a jejího berlínského souboru DorkyPark Otevřeni všemu, v němž účinkovali také Romové z různých koutů Evropy, především ovšem z Česka. Mix písní, tanečních výstupů a osobních zpovědí měl celkem snadno předvídatelný průběh - akcent na muzikální a pohybovou nadanost romského etnika, svobodný duch "cikánství", těžké podmínky, z nichž se obtížně dostávají, a také předsudky většinové společnosti. Zkrátka, Otevřeni všemu jsou vlastně takoví Cikáni jdou do nebe pro nové tisíciletí. Některé momenty byly půvabné, zejména písně s originálními texty (slogan "Just because I wear like this doesn´t mean I´m a communist"!). Některé hudebně-taneční ambaláže či bez sentimentu vyprávěné životní osudy z romských ghett také dokázaly zaujmout, na druhou stranu pro -přinejmenším československé - publikum jde o všeobecně známé zážitky a pocity. Rozumím důvodům vzniku tohoto projektu i jeho poselství, je ovšem otázka, jsou-li takové věci účinným protijedem vůči nechutným xenofobním náladám a rasistickým předsudkům a zda taková záležitost obstojí esteticky. Loni uvedla Nitra vynikající maďarskou inscenaci Lovecké scény z Dolního Bavorska, která rovněž - a podle mého daleko účinněji - bojuje s netolerancí, avšak činí tak výsostně divadelní formou.
Druhý případ, Dva v tvém domě, je dílem ruského souboru teatr.doc z Moskvy, který se specializuje na dokumenátrní divadlo. V režii teprve pětadvacetiletého režiséra Talgata Batalova rekonstruuje žhavou současnost v lukašenovském Bělorusku na absurdním příkladu básníka a prezidentského kandidáta Vladimíra Nekĺajeva, který byl několik měsíců držen v domácím vězení. Zobrazuje bizarní soužití nedobrovolných politických vězňů a vetřelců, jejich okupantů, v prostoru malého bytu. Na tak třaskavé téma jde o poměrně civliní inscenaci s pěti hráči: mírumilovný disident, jeho sarakarstická až vzteklá manželka a tři střídající se strážní. Přítomen je samozřemě i kýč v podobě sympatizujících policajtů a finální vyznění má téměř hřebejkovský smířlivý feeling. Každopádně bylo příjemné vidět, že divadlo tohoto typu lze dělat inteligentně, neideologicky a bez zbytečného tlačení na pilu.
V neděli pak mohli festivaloví diváci vidět rumunskou inscenaci X milimetrů z Y kilometrů, další "dokudrama", tentokrát v podání souboru ColectivA z Kluže. V režii Gianiny Cărbunariu se rekonstruovalo jednání komunistických aprátčíků se spisovatelem Dorinem Tudoranem, který marně žádal o povolení k vystěhování, z roku 1985. Čtení úřednického zápisu, v němž si čtyři performeři střídali role, bylo sice reprodukováno na plátno a občas byli zataženi někteří diváci, v častém opakování řady scén byl cítit i jakýsi koncept, přesto působilo zoufale nedivadelně: asi jako produkce brněnského Divadla Feste.
Se všemi třemi produkcemi se tak pojí jedna otázka - ano, traktují závažná témata, o nichž je třeba diskutovat a třeba i hrát divadlo; pokud se tak ale děje nedivadelně, neškodí vlastně i tématu samému?
Aniž si chci přihřívat vlasteneckou polívčičku, všechno vyšlo najevo v kontrastu s inscenací Mraky, dílem Veroniky Švábové a souboru Handa Gote. Mraky jsou jediným českým reprezentantem v hlavním programu - má to logiku v rámci dramaturgie festivalu a je to i v linii lehce přezíravého přístupu Divadelní Nitry k českému divadlu. A tak to má být, protože nastavuje dobrý kontrast k domácí sebeoslavě a poplácávání se po zádech, které jsme viděli naposledy minulý týden v Plzni.
Mraky jsou okouzlující technické divadýlko s řadou poetických momentů. Přesně tak, jak to umějí jen Handa Gote. Zároveň je to vzpomínkové vyprávění Veroniky Švábové o pozoruhodných osudech její rodiny, v nichž se ve zkratce zrcadlí celé české dvacáté století.
