Hororové trháky
Bojíme se rádi. Příšery filmového plátna

Žraločí Čelisti slaví čtyřicet let, Vetřelci mají brzo obnovenou premiéru, kina aktuálně válcuje Jurský svět: dát do filmu děsivé monstrum je poměrně spolehlivou zárukou, jak přitáhnout diváky. Musí mít ale charakter a popkulturní přesah.

Testovací projekce Čelistí probíhaly na jaře 1975. Jejich vystresovaný režisér Steven Spielberg zobal prášky na uklidnění po hrstech, aby promítání vydržel. Když 26. března film běžel v Medallion Theatre v Dallasu, Spielberg stál vzadu u dveří. Hned po scéně, ve které žralok zaútočí na kluka na nafukovacím lehátku, ze sálu vyběhl jeden z diváků. Režisér se vyděsil: "Z mého filmu se neodchází, ale utíká!" Muž pozvracel koberec ve vestibulu, odskočil si na záchod a vrátil se na své místo v kinosále. "V tu chvíli jsem věděl, že máme hit," říká Spielberg.

Historka zdokumentovaná v knize Petera Biskinda Bezstarostní jezdci, zuřící býci je výmluvná: alespoň někteří diváci se bojí tak rádi, až jim to někdy přivodí fyzické obtíže. A film je natolik sugestivní médium, že jim to umožňuje už od raných dob kinematografie, kdy lidé uskakovali před vlakem najíždějícím na plátno nebo uhýbali před pistolí namířenou na objektiv kamery.

Spielberg měl před Čelistmi za sebou zejména Duel (1971), málo známý, ale vynikající celovečerní televizní titul, v němž je monstrem anonymní náklaďák honící ustrašeného obchodního cestujícího v arizonské poušti. Čelistmi, které 20. června oslavily čtyřicet let od premiéry, se režisér jednou provždy přihlásil k tradici filmů o monstrech, obludách, příšerách, říkejme jim, jak chceme (viz Monstrum není příšera).

Divné je dobré

Fascinace fyzickými anomáliemi je stará jako lidstvo samo; studování jevů, jako jsou dvouhlavá telata, se věnuje nauka zvaná teratologie. Nejrůznějších oblud je plná každá mytologie a folklor, do módy se vrátily v éře romantismu, kdy vznikl například příběh o Frankensteinovi a jeho monstru. Ten se dočkal prvního filmového zpracování už v roce 1931, v éře slavných raných hororů, které si dále libovaly v postavách jako Mumie (1932), Bílá zombie (1932) nebo Neviditelný muž (1933). Za první "film s monstrem v hlavní roli" je nicméně považován už expresionistický Golem (1915).

Snímky o příšerách vždy splňovaly tři velké divácké potřeby: uspokojit přirozenou fascinaci abnormalitou, dočkat se emocionální katarze a možná podvědomě se napojit na nálady rezonující ve společenské atmosféře. Nejúspěšnější "monstrfilmy" se totiž vždy trefily do aktuálních nálad. Nejlepším příkladem je Godzilla - ještěří mutant, který je dnes pro Japonsko stejně ikonický jako Superman pro Spojené státy.



Godzilla velké plátno poprvé ovládla v roce 1954: devět let po bombardování Hirošimy a Nagasaki a v roce, kdy došlo k neslavnému incidentu, při němž posádka japonské rybářské lodi utrpěla devastující následky amerického jaderného testu na atolu Bikini. Prehistorické monstrum Godzillu probudí právě pokusy s nukleární energií. Naštvaný ještěr vyrazí ničit Japonsko, čímž v průhledné, ale účinné metafoře připomene hrdinům filmu i divákům účinky bombardování.

Godzilla si nakonec "zahrála" téměř ve třiceti filmech, účinkovala v komiksech a videohrách a stala se postavou známou po celém světě - do té míry, že už nešíří hrůzu a je spíše něžně opatrovávána jako popkulturní dědictví. Dočkala se také dvou amerických velkofilmů, které se nicméně do dějin filmů o monstrech příliš hluboko nezapsaly. Ten první z roku 1998 byl velmi slabý, druhý z loňska alespoň nukleární rodokmen Godzilly aktualizoval o havárii v elektrárně Fukušima.

Pozor na mrakodrapy

Godzilla ve své filmografii zkřížila pracky i s King Kongem, králem filmových oblud. Ten je antihrdinou romantičtějšího ražení: mimo jiné se zamiluje do krásné lidské samičky a zhyne tragickou smrtí, ale má přesahy i do romantismu coby uměleckého směru. Příběh obrovské gorily odchycené na tropickém ostrově a unesené do civilizace se stal nositelem mnoha komplexních významů.

V klasické původní verzi King Konga (1933), milované diváky a vychvalované kritiky, byl nešťastný úděl monstrózní opice interpretován jako metafora postavení černochů v tehdy ještě majoritně bílé americké společnosti. Nepovedený remake z roku 1976 měl v podtónu kritiku chamtivosti bohatých, sám ale vznikl z čisté touhy po výdělku a nepřinesl žádný umělecký přesah. Třetí King Kong (2005) pak zdůrazňoval motiv hraní, potažmo uměleckého představení: obludu totiž na onom ostrově najde štáb filmařů s krásnou herečkou (postupně roli hrály Fay Wrayová, Jessica Langeová a Naomi Wattsová; v prostředním snímku, vzniklém krátce po velké ropné krizi, šlo příznačně o naftařskou expedici). Wattsová v zatím poslední verzi rozehrává fenomenální představení na téma síla iluze a umění a vede asociace až k pohádce o krásce a netvorovi.

Kdy je ještě brzo?

King Kong jak známo spektakulárně zemře po pádu z mrakodrapu na Manhattanu: v první a třetí verzi z Empire State Building, ve druhé z tehdy nově postavené budovy World Trade Center. Sídlo Světového obchodního centra se tak stalo dalším z řady symbolů korporátní Ameriky, kterými byl King Kong model 1976 prosycen. Spojení mrakodrapů s filmy o destrukci, již velká filmová monstra obvykle působí, se však po 11. září stalo problematickým: američtí diváci bombardovaní záběry zničení "Dvojčat" neměli náladu chodit se bavit do kina podobnými výjevy.




Tuto epizodu razantně ukončil katastrofický velkofilm nazvaný u nás prostě Monstrum (2008). Kvazidokumentárním způsobem (zrnitou třesoucí se ruční kamerou) je v něm zachycen útok jakési příšery z hlubin, která se rozhodla nenechat v New Yorku kámen na kameni. V amerických médiích se tehdy vedly debaty, jestli na snímek s podobným tématem ještě není příliš brzy, jestli rána není ještě příliš čerstvá. Nebyla: film se tak akorát včas trefil do doznívajících nálad ve společnosti a pomohl je konkretizovat. Ničím nemotivovaný nájezd neznámé obludy, která se objeví, ničí a pak nejspíše zase zmizí (konec je otevřený), se stal symbolem pocitů většiny Američanů po útocích muslimských teroristů: proč my, proč tohle, proč teď, co jsme komu udělali? Nic. Teror.

Hrůza z vesmíru

Jednou z nejslavnějších nestvůr vůbec je protagonista filmu Vetřelec (1979) a jeho mnoha pokračování. Mimozemskou bytost s životním cyklem promyšleným do detailů pomohl vytvořit švýcarský výtvarník H. R. Giger, který za práci na speciálních efektech ve Vetřelci získal Oscara. Zejména v prvním dílu série je vetřelec kondenzátem primárních lidských fobií - strachu z prázdnoty (vesmíru) a klaustrofobie. Posádka obchodní vesmírné lodi Nostromo na bezvýznamné planetě narazí na tvora, který využívá jiné druhy jako hostitele při rozmnožování.



Vetřelec se dostane na palubu lodi, kde postupně pokosí posádku. Z lidí přežije pouze neohrožená poručice Ripleyová. Silná postava v podání Sigourney Weaverové rozbourá řadu genderových klišé a stereotypů a představuje jednu z několika revolucí, které
Vetřelec v žánru hororů a filmů o monstrech způsobil: dalšími jsou pojetí mimozemšťana jako inteligentního tvora stvořeného čistě k zabíjení a vyobrazení vesmíru jako otravné prázdnoty. Tuzemským specifikem pak je, že se dnes kvůli Vetřelci (v originále Alien, což znamená "něco cizího") stalo slovo "vetřelec" synonymem každého nepřátelského mimozemšťana.

"Vetřelčí" série, v níž každý díl vznikl v jiném žánru a v rukou jiného režiséra, stále pokračuje. Autor prvního Vetřelce Ridley Scott se do stejné řeky vrátil rozpačitým Prometheem (2012), jedničku má nyní předělat vizionář sci-fi filmů Neil Blomkamp (District 9, Elysium). Druhý díl, akční podívaná od Jamese Camerona z roku 1986, která ještě více zdůrazňuje emancipační a feministické podtóny, vstupuje 1. září do našich kin v režisérském sestřihu.

Monstra vydělávají

Filmovou příšerou se může stát cokoli: vedle žraloků, radioaktivních ještěrek a mimozemšťanů všeho druhu třeba anakondy, vlci, slimáci nebo úplně obyčejní ptáci. Ale i když monstra strašila z plátna téměř od počátku kinematografie, až Spielbergovy Čelisti z nich udělaly postavy s monstrózním komerčním potenciálem. Sám Spielberg se k příšerám vracel opakovaně. Obrovské tržby měl jeho E. T. - Mimozemšťan (1982) s hrdinou ovšem přátelštějším, než jsou "vetřelci", později v tomto žánru zaskóroval s Jurským parkem (1993), jehož pokračování Jurský svět drží primát za komerčně nejúspěšnější první víkend na půdě Spojených států a momentálně je třetím nejvýdělečnějším filmem historie. Příšery táhnou a nikdy diváky nepřestanou fascinovat. Největším monstrem ale vždycky zůstává člověk, ve filmu i mimo něj. Spielberg natočil svůj Jurský park ve stejném roce jako Schindlerův seznam.