Světovou premiéru si nový film již osmdesátiletého režiséra a scenáristy Woodyho Allena odbyl na květnovém festivalu v Cannes, u nás se představil v rámci červencové přehlídky v Karlových Varech. Do regulérní kinodistribuce přichází tento týden. Allen ve svém nejnovějším počinu opět sází na všechny své oblíbené propriety a témata a nezdá se, že by mu kritika jeho posledních snímků v ani nejmenším vadila.
Ve svém věku taky již Woody nemusí nikomu nic dokazovat. Úspěšných a skvělých filmů má na svém kontě dost, nakonec od konce 60. let natáčí prakticky s železnou pravidelností jeden kousek ročně, a tak jeho portfolio obsahuje desítky dobrých či lepších položek. Poslední dobou mu je vyčítáno, že nedávnými snímky (Iracionální muž, Kouzlo měsíčního svitu) výrazně ubral na kvalitě. Přestože je to Allenovi asi jedno, Café society tento trend bohužel potvrzuje.
Celebrity a gangsteři
Hlavním hrdinou je nesmělý mládenec Bobby (Jesse Eisenberg), který se z New Yorku přestěhuje do Los Angeles, aby pracoval pro svého strýce Phila (Steve Carell), manažera filmových hvězd. Ihned se zamiluje do jeho sekretářky Vonnie (Kristen Stewartová), která je sice zadaná, ale trpělivost růže přináší. Jenže když už s ní plánuje svatbu a odjezd do New Yorku, dojde ke zvratu a Bobby se vrací do New Yorku sám.
Začne pracovat jako provozní šéf v nočním podniku Les Tropique, který vlastní jeho bratr Ben (Corey Stoll), jehož obchodní praktiky nejsou právě v mezích zákona. Společně vybudují jeden z nejvyhledávanějších a nejznámějších klubů ve městě, z Bobbyho se stane schopný a úspěšný impresário, najde si novou okouzlující partnerku (Blake Lively), ale minulosti se nejde jen tak zbavit. A týká se to jak gangsterů, tak bývalých lásek, které přetrvávají...
Retro 30. let
Woody Allen opět vsadil na svá oblíbená témata, kterým se věnuje tak často, že některá tvoří vyloženě leitmotivy celého jeho díla. Neopětovaná, ale neukončená láska k nějaké femme fatale patří k jeho asi nejoblíbenějším námětům, stejně jako drsný svět gangsterů, jazzová hudba či kritika vyprázdněnosti nóbl společnosti. Tu zde najdeme také, zosobněnou v podobě strýce Phila - Steve Carell, možná nejzajímavější herec v celém filmu, svého agenta vybavil obrovským charismatem, úlisností a chvástavostí (neustálé narážky, jak se zná s Ginger Rogersovou nebo jako první odhalil, že z Paula Muniho bude skvělý herec), ale k očekávanému střetu dvou světů, newyorského a losangeleského, nedojde a celá kritika vyšumí tak trochu do ztracena.
Atmosférou 30. let, kdy se děj příběhu odehrává, celý film přímo dýchá. Poslední roky se Allen k meziválečnému období upíná víc a víc (možná se s věkem stává sentimentální), v uplynulých pěti letech je to již třetí výlet do "zlatých časů" - po Kouzlu měsíčního svitu a hlavně skvělé Půlnoci v Paříži. Jenže na rozdíl od půlnoční Paříže, kde divák potká Hemingwaye, Picassa nebo Scotta a Zeldu Fitzgeraldovi, se zde o filmových hvězdách jen mluví, Barbary Stanwyckové či Errola Flynna se nedočkáme.
Chemie vázne
Jenže co na papíře vypadá atraktivně, ve výsledku už tak zajímavé být nemusí. Režisér se třeba hodně sekl s výběrem hlavních postav. Ňoumovitý Jesse Eisenberg, který s Woodym spolupracoval už ve snímku Do Říma s láskou, by se ještě překousnout dal, třebaže jeho proměna z neprůbojného truhlíka v sebejistého klubového manažera přesvědčivá moc není. Vyložený omyl je ale Kristen Stewartová coby hrdinova osudová láska. V některých scénách sice dokáže být hezká, ale pochopit, proč by právě ona měla na hrdinu tak zapůsobit, nebude zrovna lehké. Vzhledem i chováním naprostá tuctovka, trošku neurotická, jak má Allen rád, a hlavně jí to s Eisenbergem vůbec neladí. Nepasují k sobě, žádné jiskření, zkrátka to klišé s chybějící chemií je zde beze zbytku naplněno. Po herecké stránce tak všechno musí zachraňovat jen vynikající Steve Carell.
Pohříchu další Allenovy propriety jako skvělé dialogy, v nichž je tak silný a které jeho filmy dělají jinými oproti běžným konverzačkám, tentokrát nefungují. Žádné intelektuálské filozofování tentokrát nečekejte, odkazy na slavné literáty či myslitele nebudou. Ani kadence dialogů není tak prudká, jak u rodilého Newyorčana Allena býváme zvyklí. Tím trochu otupuje i jeho autorský humor. Žerty jsou tentokrát spíš sázky na jistotu - cílí tradičně na židovské stereotypy ("Můj syn je vrah a teď i katolík. Nevím, co je horší," hořekuje Bobbyho a Benova matka), sex (scéna s prostitutkou) nebo gangsterské prostředí. Ještě že tak, protože gangsterská linie bratra Bena je pro film vlastně naprosto nedůležitá. Ale Woody už dávno přešel z komedií, které rozesmávají k slzám, na ty "pouze" hořkosladce úsměvné. Je třeba s tím počítat.
Dojde ještě k nápravě?
Na rovinu přiznávám, že Woody Allen patří k mým oblíbeným autorům a některé z jeho filmů řadím ke svým nejoblíbenějším. I proto se mi těžko kritizuje snímek, který však objektivně vzato patří k autorovým nejslabším, a to nejen za poslední dobu. Bylo by skvělé, kdyby se Allen ještě vzepjal k něčemu jako Půlnoc v Paříži nebo Vicky Cristina Barcelona, možná svým nejlepším počinům v tomto tisíciletí. Mnozí zejména zahraniční recenzenti si už tuhle možnost ani nepřipouštějí, my ostatní můžeme alespoň doufat. Věren svému ročnímu tempu nám Woody Allen dá šanci hned příští rok.
