Je to neuvěřitelné. Nebo spíš stejně zřídka viděné jako přelet Halleyovy komety kolem Země. Všechny filmy, které jdou dnes do kin, jsou skvělé, každý po svém. A je jich hned pět najednou.
Začněme od toho nejméně nápadného - thrilleru Kontraband. I dobrá žánrovka je umění, což víme v Čechách nejlíp, protože tady žánrovky nikdo točit neumí. A Kontraband je žánrovka dokonalá. Americká předělávka islandského filmu Z Reykjavíku do Rotterdamu se místo zmíněných titulních měst tentokrát odehrává mezi New Orleansem a Panama City a režíruje ji zkušený Baltasar Kormákur, jenž hrál v originálu hlavní roli. Tu za něj nyní vzal typově přesný Mark Wahlberg, kterému jeden věří nemluvnost, drsňáctví i to, že je dobrým tátou od rodiny. Hraje, hm, dobrého tátu od rodiny, který se z donucení musí ještě jednou vrátit k tomu, v čem býval eso - pašeráctví po moři. Úvod s vrtulníky a skákavou hitovkou od kapely J. Roddy Walston & The Business film nakopne jako máloco - a Kontraband se pak už nezastaví. Kromě tématu "poslední akce" tu na žánrovku není ani tolik klišé, a i když je scénář ke konci už trochu překombinovaný, ani na chvíli nezačne nudit. Těžko šetřit superlativy, Kontraband je Podrazem pro 21. století.
Co čeští režiséři naopak točit umějí čím dál líp, jsou dokumenty. Královnou těch časosběrných je Helena Třeštíková, známá hlavně trilogií o zmařených lidských osudech Marcela, René a Katka. Ve své novince Soukromý vesmír nabízí optimističtější příběh: sága rodiny Kettnerových je neokázalým vyprávěním o tak velkých věcech jako jak žít dobrý život. Sedmatřicet let rodinných osudů se tu podařilo vměstnat do třiaosmdesáti minut tak, aby nic nechybělo a nic nepřečnívalo: malý diamant.
Nic moc dobrého zdánlivě nelze čekat od filmu Černobílý svět. Dvě a půl hodiny, téma boje černochů za rovná práva na americkém Jihu 60. let, "herecké koncerty", adaptace bestselleru, nominace na Zlaté glóby a Oscary - to už zdálky smrdí barevným, nehořlavým, omyvatelným kýčem. Ale světe div se, Černobílý svět je produkt v nejlepším slova smyslu: všechno sedí na svém místě, hudba se spouští ve správných chvílích, smích střídá slzičky a jednomu se dostane zábavy i poučení. Radši sto takových skvěle odvedených kousků se srdíčkem na dlani než jediný midcult typu Děti moje, který předstírá velké pravdy a hluboká poselství. Jo, a ty herečky jsou tu opravdu parádní.
Pětici uzavírají dvě jistoty - filmy dávno zavedených klasiků. Nebezpečná metoda je novinka od Davida Cronenberga, mistra podivností, který je čím dál víc balí pod zdánlivě normální povrch. Film o střetu mezi psychoanalytiky Freudem a Jungem a jejich pacientkou a později žačkou Sabinou Spielreinovou navenek vypadá jako poněkud sterilní retrokonverzačka, ale pod všemi těmi slovními přestřelkami žhne láva citů, zuří válka tezí a pere se mysl s tělem. A strhující konverzačkou je i Bůh masakru, Polanského adaptace divadelní hry Yasminy Rezové. To se takhle dvě děti poperou na hřišti a jejich rodiče si myslí, že to "civilizovaně" vyřeší... Výbuchy emocí a dusivá klaustrofobie zaručeny.
