Slovensko vyšle do souboje o Oscara za nejlepší cizojazyčný film snímek Eva Nová s Emílií Vášáryovou v hlavní roli. Snímek ovládl letošní slovenské filmové ceny Slnko v sieti, na kterých dostala Emília Vášáryová cenu za nejlepší ženský výkon. Jaké pro ni bylo hrát stárnoucí herečku - abstinující alkoholičku? Co řekla o filmu a svém životě nedávno časopisu TÝDEN?
Ve filmu Eva Nová hrajete herečku, která musí škemrat o práci. Musela jste se vy sama někdy podobně doprošovat?
Ne. Já jsem nikdy herečkou být nechtěla. Jsem jí proto, že jsem kvůli špatnému kádrovému posudku nemohla studovat nic jiného. Kdybych nešla na herectví, skončila bych v 50. letech někde ve fabrice. No tak hraju, ale že bych se z toho měla zbláznit... Když mě někdo chce, tak mě chce, já se nabízet nebudu.
Byla období, kdy jste práci neměla?
Spíš jsem ji odmítala. Když jsem dostala první nabídku na Barrandově, psal se rok 1961. Od té doby uteklo 55 let. Nemůžu si stěžovat. A to jsem filmy mohla kvůli divadlu točit jen v létě, na úkor prázdnin.
Eva Nová říká, že se změnili režiséři, máte také ten pocit?
Tohle teď slyším od hereček často. I od těch seriálových. "Byla jsem na castingu a nevzali mě, protože herectví prý moc prožívám." Režiséři už nechtějí utápění se v emocích. I hry už jsou psané jinak, s filmovým střihem. Všichni velcí herci pracují ještě postaru, ale už se tomu nepřikládá důležitost. Teď je všechno zrychlené.
V Evě Nové máte kromě náročných emocí i scény vnějškově nelichotivé: musíte být nenamalovaná, zplihlá z bazénu... Nevadilo vám to?
Na tom jsme se s režisérem Markem dohodli. Říkala jsem mu, že nesnáším jen tak sedět a stylizovat se do něčeho, co nejsem. Po roce 1989 se mi dostaly do ruky moje kádrové materiály: kritizovali mě v nich, že nedodržuju divadelní zákon a pořádek a odmítám se líčit. (smích) Takže Markův přístup jsem uvítala, bývala jsem na place i čtrnáct hodin v kuse, vypadala jsem unaveně, marodila jsem. Ale věděla jsem, že takhle to Marko chce, tak hotovo. I na konkurs jsem šla naschvál neupravená a nepřipravená, podívejte se na mě, jak vypadám, takhle nevypadá dvaašedesátiletá ženská. Mně bude sedmdesát čtyři, tak co předstírat.
Role Evy je nesmírně náročná. Čím vás pro ni režisér Marko Škop přesvědčil?
Svou donkichotskou vizí. Přípravy trvaly snad tři roky, mezitím jsem se dostala do stadia, kdy jsem už chtěla přestat pracovat úplně, ale Marko přišel s další verzí scénáře. Ani nevím, proč jsem se rozhodla, že to ještě zkusím. Trvala jsem ale na tom, že půjdu normálně na konkurs, aby viděli, jak ve svém věku vypadám před kamerou. Je mi o deset let víc, než má být Evě. Dokonce jsem Markovi našla mladší herečky, ale nedal se odradit.
Jak jste se na roli ženy bojující se závislostí a hledající vztah k synovi připravovala?
V divadle jsem několik takových rolí už měla. Hrála jsem třeba Violet v Lettsově hře August: Stratení v Oklahome (ve filmu Blízko od sebe tuto postavu hraje Meryl Streep, pozn. red.). Kvůli podobným komplikovaným rolím jsem často mluvila s psychiatry a jinými lékaři.
Váš filmový syn vás škrtí a topí v bazénu. Jak se vám s Milanem Ondríkem pracovalo?
Milan má jemnou ušlechtilou duši, ale ty démony, které hraje v Evě Nové, má skutečně někde v sobě. Všichni říkali, že se upije k smrti, ještě než dokončí druhák.
Takže jeho role alkoholika je autobiografická?
To ne, Marko o tom nevěděl. Milana jsem mu doporučila, protože jsem věděla, že na tu roli má dost síly i bezbrannosti. Hodně jsme spolu zkoušeli, Marko tříbil kaž dé slovo. Scény s bazénem ve scénáři nejdřív byly, pak zase nebyly... Lidé si je vysvětlují podle sebe. Promítali jsme Evu Novou v jednom filmovém klubu plném sympatických mladých lidí a ti říkali, že je berou jako očistný křest. Ptala jsem se Marka, jestli jsme to takhle chtěli. Řekl - nevím.
I přes přítomnost dalších postav Eva Nová působí sevřeně téměř jako monodrama...
... a ta já nerada dělám, vždycky jsem je odmítala. Ale v Evě Nové jsem byla obklopená tolika lidmi... Já teď žiju takový virtuální život. Zemřel mi muž, s nímž jsem intenzivně pracovala 50 let (kostýmní výtvarník Milan Čorba, pozn. red.), a život mi teď posílá jeho studenty, kteří ho milovali. Třeba kostýmy dělala Milanova žačka. Dostává se mi pozornosti od jeho žáků a já vidím, že je v nich přítomný.
Pootevřela jste téma rodiny... Se sestrou Magdou jste se narodily s odstupem šesti let. Mohla za to válka?
Ano, narodila jsem se za války. Otec byl na frontě a máma mě šla porodit ke své mámě, doslova do její postele. Během války se mnou bloudila, až jsme zakotvily v Banské Štiavnici. Šest a půl roku po mně se tam narodila sestra.
Učíte na bratislavské Vysoké škole múzických umení, kde jste sama studovala. Jak se od té doby změnila, jací jsou tam teď studenti?
Myslím, že studenti se nezměnili. Spíš to dnes mají těžší než my kdysi, hereckých příležitostí je daleko méně. Když pan režisér Krejčík nesměl natáčet v Čechách, točil svoji Polnočnú omšu na Slovensku. Už v druháku na vysoké jsem tak díky němu dostala možnost pracovat s velkými herci, jako byli Jozef Kroner nebo Ladislav Chudík. Co se u studentů nemění, je ten počáteční ostych vejít do prostoru, učit se být sám sebou.
V Praze na festivalu Febiofest jste letos dostala cenu Kristián.
Překvapilo mě, že Kristiána mám dostat zrovna já, vždyť v Čechách je tolik hereček, které by si ho zasloužily!
Jste přehnaně skromná, na Slovensku vás jmenovali dokonce herečkou století.
To taky nevím, jak na to přišli. Ale jsem samozřejmě vděčná, že si někdo všiml, že tuhle práci dělám. Na udílení Kristiána se těším, tím spíš, že ho dostane i můj oblíbený režisér Marco Bellocchio. Ostatně proslavil moji žačku, herečku Barboru Bobuľovou: hrála v jeho filmu Princ Homburg, který soutěžil v Cannes.
Pořád cestujete mezi Bratislavou, Prahou, teď i Berlínem, kde hostujete. Jak to zvládáte, být pořád připravená, znát text, ještě učit...
Spíš se mě zeptejte, co by se stalo, kdybych ty možnosti neměla. Berlín byla výzva: hrát německy v samotném Berlíně! Nejdříve jsem si řekla, že jsem se snad zbláznila, ale pak jsem na sobě začala pracovat. A učit na škole je zase výzva, jak nezblbnout na stáří, celý život se snažím dovzdělávat.
Emília Vášáryová (73)
Slovenská herečka, která vyrůstala v učitelské rodině a už od dětství vystupovala v divadle. Hrála v mnoha inscenacích a ve filmech a seriálech jako Mladé letá (1962), Až přijde kocour (1963), Bláznova kronika (1964), Lidé z maringotek (1966), Vivat Beňovský (1975), Mário a kúzelník (1976), Nebezpečné známosti (1980), Pelíšky (1999), Nestyda (2006), Kráska v nesnázích (2006) nebo Wilsonov (2015). Za roli v Hřebejkově filmu Horem pádem (2004) dostala Českého lva, je držitelkou i Ceny Alfréda Radoka a dalších ocenění včetně titulu slovenská herečka století nebo české státní medaile Za zásluhy. Za manžela měla scénografa Milana Čorbu († 2013), její sestra Magda Vášáryová (67) je také herečka a bývalá velvyslankyně.
