První favorit v Cannes: Valčík s Bašírem

Izraelský režisér Ari Folman vyzval na kordy svoji minulost. Udělal to osobně a přitom s takovým ohňostrojem, že Cannes má prvního kandidáta na jednu z hlavních cen.

V roce 1982 provedl Izrael invazi do sousedního Libanonu, aby odsud vyhnal islámské fundamentalisty. Po smrti libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla pak izraelské vojsko dovolilo rozzuřeným křesťanským milicím vstoupit do bejrútských uprchlických táborů Sabra a Šatíla a povraždit tu stovky palestinských starců, žen a dětí. Jedním z izraelských svědků masakru byl tehdy dvacetiletý Ari Folman. Po 25 letech se - už jako uznávaný režisér - rozhodl provést morální vyrovnání a prozkoumat svůj podíl viny.

V úvodu snímku se Folman potkává s kamarádem, který vypráví o nočních můrách. Vidí v nich 26 hladových psů... duše 26 psů, které během libanonské invaze zastřelil. Vzápětí se i sám režisér začne upamatovávat na zážitky, které z paměti dávno vytěsnil. Navštěvuje staré známé, psychology, je tu i válečný reportér Ron Ben-Jišaj.

Folman převedl do animované formy hraný dokument

Valčík s Bašírem praští do očí od prvního záběru. Je to sice hraný dokument, ale natočený materiál Folman převedl do animované formy, podobně jako to udělal Richard Linklater v thrilleru Temný obraz. Bašír je ovšem kontrastnější a drtivější, přitom zůstává ohromně výtvarný: vojákův sen o tom, jak v moři plave na těle obří nahé krásky, běh psů, umírající jezdečtí koně... Valčík s Bašírem je jedním z těch válečných filmů, které by šly rozsekat, zarámovat a vystavit jako obrazy. Animace je pomalá až zasněná, o to živější je hudba, která kombinuje tvrdé taneční beaty s klasikou. Spolu se syrovým střihem pak celkové provedení Bašíra dává dojem, že jde spíše o film v úrovni Kusturicova Undergroundu nebo Copollovy Apokalypsy než o dokument. Je to testosteronová výpověď, a to se prosím všechna válečná výheň klene jaksi v pozadí, stejně jako tu chybí zasazení do společensko-politického kontextu.

A srovnání s loňskou Perspolis režisérky Marjane Satrapi? Persepolis byla decentně černobílá, tohle je barevné a divoké. U Persepolis jste brečeli a občas i smáli, tady budete zkormouceně mlčet. Ale stojí to za to.

Foto: Filmofilia.cz