Hledá se Dory, nebo nápad? Pixar má tvůrčí krizi

Na začátku filmu se při hledání svých rodičů ztratí rybka Dory, na konci se všichni šťastně shledají. Mezitím se odehrává scenáristická křeč v úchvatném vizuálním zpracování. Hledá se nejen Dory, ale také někdejší pixarovská lehkost a invence.

Doby, kdy snímky studia Pixar každým dalším počinem zadupávaly konkurenci do země, jsou pryč. Někdejším vizionářům na poli animovaných filmů nemilosrdně ujel vlak a oni se ho snaží dohnat tím nejzoufalejším způsobem - pokračováním úspěšných snímků. Novinka Hledá se Dory, která navazuje na Oscarem oceněný triumf Hledá se Nemo z roku 2003, tuhle mizerii potvrzuje takřka v krystalické podobě. Krásně se na to kouká, podmořský i akvarijní svět svým bezchybným zpracováním bere dech, ale jinak je to upachtěný a na autopilota se drkotající film, v němž není snad jediný svěží a originální nápad.

Hledá se nápad

Vracíme se v čase zpět do okamžiku, kdy Dory narazila na Marlina zoufale hledajícího vzpurného synka Nema. Pak se přesouváme do současnosti. Marlin žije společně s Nemem a Dory v poklidu a svornosti, když tu Dory zničehonic docvakne, že v jejím životě cosi chybí.

Zoufale loví v děravé paměti záblesky a útržky vzpomínek na dětství, v nichž figurují její rodiče. A náhle má jasno. Už chápe, proč měla stále pocit, že její život není úplný. Musí se stůj co stůj vydat na cestu a najít maminku a tatínka. Půjde to ale velmi ztuha, protože, jak víme už od dob filmu Hledá se Nemo, Dory má problém s krátkodobou pamětí a nedokáže udržet novou informaci déle než několik vteřin.

Jenže co bylo v "původním" snímku roztomilým osvěžením a jedním z mnoha originálních nápadů, to působí v pokračování únavně a s přibývající stopáží přímo otravně. Dějová linka je k uzoufání schematická a často vykrádá předchozí film. Opět se vydáváme na cestu oceánem, přičemž cesta k povinnému happy endu je zahrazena mnoha překážkami. Ocitneme se v obřím zábavním parku, kde nám bude průvodcem vemlouvavý hlas Marka Ebena, co chvíli budeme v ohrožení života, potkáme několik legračních zvířat, ale ani jednou nevydechneme úžasem. Pouze se na povel dojímáme u slzopudných okamžiků, při nichž sledujeme malou Dory s "roztomile" vypoulenýma očkama, jak naslouchá rodičovským radám a ponaučením. Respektive měli bychom se dojímat. Hledá se Dory je ale film tak očividně manipulující, že se vůči němu každý jen trochu soudnější dospělý divák obrní zdravě cynickým přístupem.

CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE NYNÍ V PRODEJI.