Láska a důvěrnosti mezi dvěma muži. Tohle téma už je téměř banální na plátnech kin mnoha zemí, ale rozhodně to neplatí ve Vietnamu: tam film Lost in Paradise (Ztraceni v ráji), který je první svého žánru, pomáhá homosexualitě alespoň trochu vyjít ze stínu.
Zvědaví diváci se tísní v temných sálech, aby zhlédli příběh lásky mezi prostitutem a knihovníkem, a zároveň zahlédli realitu, která je v této komunistické zemi stále převážně skrývaná. A pro někoho je to opravdové odhalení.
"Teď už si myslím, že jsou skoro jako my," prohlásila po skončení filmu promítaného v hlavním městě Hanoji asi padesátiletá Vietnamka, která si přála raději zůstat v anonymitě. Ale u dalších převládaly nepříjemné pocity. Jako u skupiny mladých, kteří se nemohli ubránit smíchu, anebo té mladé dívky, která si zakrývala oči, když se zamilovaní muži na plátně objali.
V zemi, kde převládá konfuciánská morálka trvající na tradici rodiny, zůstává homosexualita převážně tabu. Gayové jsou karikováni, popisováni jako komické postavičky nebo nemocní, které je možné léčit. To všechno jsou předsudky, proti nimž chce film bojovat.
"Chtěli bychom jenom přidat svůj příspěvek, aby gayové byli lépe přijímáni v naší společnosti. Nepotřebují ani soucit ani pochopení, potřebují rovnost," zdůraznil Luong Manh Hai, jeden z hlavních herců a spoluautor scénáře.
Film natočil Vu Ngoc Dang a kritika jak ve Vietnamu, tak v zahraničí ho přijala dobře. V únoru bude promítán na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně a v říjnu vyjde na DVD. Ovšem původní příběh byl pro vietnamské diváky "umravněn" - cenzoři nechali vystříhat nejexpresivnější scény.
Nejodvážnější sekvence, která přežila nůžky cenzorů, ukazuje Haie, jak objímá a hladí nahé tělo svého milence. Natočena je z úhlu umožňujícího pokochat se pohledem na nahé hýždě a zbytek nechat na fantazii divákově.
Film Lost in Paradise dosud vydělal asi 20 milionů dongů (více než 18,8 milionu korun), což je "úspěch pro snímek tohoto žánru", uvedla produkční společnost BHD Media.
V malé homosexuální komunitě v Ho Či Minově městě, kde je život pro gaye přece jen snazší než ve zbytku země, byl film vřele přijat. "Nevím, jestli se tomu filmu podařilo říct lidem, že být gay je normální, ale jsem si jist, že jim pomohl pochopit, že jsme skuteční a že předsudky vůči nám jsou mylné," řekl jednadvacetiletý student Nguyen Quoc Duy.
Pro sociologa Le Quang Binha jsou podobná díla, jako je zmíněný snímek nebo nedávné fotografie o homosexuální komunitě v Hanoji, prvními kroky.
"Tisk začíná být méně diskriminační a více objektivní v otázkách homosexuálů," řekl. Stereotypy a vnímání homosexuality podle něj pomáhají bourat i sociální sítě. Některé místní sdělovací prostředky v roce 2010 informovaly o tom, co bylo označováno za první svatbu leseb, stejně jako o obdobně uzavřeném svazku mezi dvěma muži v červnu loňského roku. Oba obřady ovšem byly pouze symbolické, protože podle vietnamského práva jsou sňatky mezi osobami stejného pohlaví nelegální.
Mladá generace už nyní je otevřenější než ty starší, ale změny ještě nějakou dobu potrvají. Čtyřiatřicetiletý hanojský podnikatel Khoa o své homosexualitě raději neřekl rodičům žijícím na venkově, protože se bojí, že by tím rodině způsobil "nepředstavitelné škody".
"Pochybuju, že by moji rodiče změnili svůj názor, že gayové jsou nemocní, i kdyby viděli film Lost in Paradise," soudí. Přesto jsou podle něj nynější vývoj a změna mentality lidí povzbudivé, jakkoli pomalé. "Cesta bude ještě dlouhá, ale na konci tunelu už je vidět světlo," dodal.
