Hrdinka dokumentu feťačka Katka má dceru

Šestnáct let fetuje. Stokrát se pokoušela přestat. Jen jednou se jí to podařilo. Na celý rok. Tehdy její život začala zaznamenávat režisérka Helena Třeštíková. Otřesný dokument proměny krásné dívky v trosku předkládá dokumentaristka v celovečerní podobě. Bude vám při něm zle.

Viděla jste už film Katka? Celých těch vašich posledních třináct let života?
Jo. A vydržela jsem se dívat, i když se mi chtělo brečet, ale nebrečela jsem.

Z čeho brečet? Nad tou holkou, co je na plátně?
Já vím, že jsem to já. To je nejhorší. Nejhorší bylo vidět se, jak šlapu. Ale když jsem viděla holčičku, to jsem měla radost. Jsem ráda, že je na světě. Jmenuje se Bradáčová, jako já. Terezka Bradáčová. Já jsem se narodila 14. ledna 1977 a Tereza 2. ledna 2008. Stejný měsíc.

To jste měly nedávno narozeniny. Byly jste spolu?
Jo, přišla jsem se za ní podívat, ona je ráda, když někdo přijde. Nic jsem jí nemohla přinést, neměla jsem peníze. Ale asi bych ji jinak koupila něco na sebe a třeba panenku.

Jak začal film Katka?
To bylo v komunitě v Němčicích. Byla jsem tam rok, abych se z toho dostala. A přišla terapeutka a říká, že má přijet paní režisérka a že by chtěla s někým z nás natáčet rozhovor, jestli někdo sám chce. Tak jsem se přihlásila. Takhle jsem se k tomu dostala.

Myslíte, že film o vás má smysl?
Má, určitě. Začala jsem to dělat pro lidi, aby viděli, jak to reálně je, nic jsem nezabarvovala, nehrála. Nikomu ani sobě nic nepřidávala. Taková je realita.

Bylo vám někdy filmování nepříjemné?
Někdy. Chvilkama. Třeba když jsem byla těhotná. Nebo když jsem šlapala. To bylo hrozný. A hnusný.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu INSTINKT.

Foto: Karel Šanda, Jan Schejbal