Filmové premiéry
Írán, Afghánistán, USA a Naboo se v kinech nepoperou

Po nadprůměrné nabídce filmových premiér předchozích týdnů přichází várka kvalitativně rozervaná: jak co se týče celku, tak v rámci jednotlivých titulů. A některé z novinek se do kin nemusely obtěžovat vůbec.

Náročnější diváci se určitě nemohli dočkat snímku Rozchod Nadera a Simin, který pobírá jednu cenu za druhou už od loňského vítězství na Berlinale; nyní je nominován na dva Oscary. Taková koncentrace cen však většinou vede k podezření na ušlechtilou festivalovou nudu. Rozchod Nadera a Simin nudný není přinejmenším první hodinu z natahovaných dvou. Detektivní drama o rozpadu jednoho manželství, urychleném festivalově typickou koncentrací ingrediencí typu Alzheimer, těhotenství, represivní režim, třídní konflikt, malé děti, náboženský fanatismus, smrt a dalších, začíná napínavě a realisticky, ale potom se ve své komplikovanosti sám ztratí. Sebelepší herecké výkony nemohou zachránit film, který je od začátku nastavený tak, aby nemohl vůbec nějak dopadnout. Autorská schválnost je znát i v tom, jak arogantně svévolně jsou tu divákovi dávkovány informace. A jeden se při všem tom mluvení v pouhých dvou třech prostředích nemůže ubránit pocitu, jestli by dvouhodinový film nevypadal lépe jako hodinová rozhlasová hra.

Další očekávanou premiérou je Den zrady, ostatně další festivalovka: zahajoval loňskou přehlídku v Benátkách. V tomhle případě jde o hru divadelní, respektive o její adaptaci. Drama z prostředí demokratických primárek ve Spojených státech opět naláká první polovinou, kdy je svižné, zábavné a zahrané trefně vybranými typy: George Clooney jako naivní kandidátské tele divící se, že na cestě za prezidentským úřadem musí dělat kompromisy, Paul Giamatti coby prací orvaný šéf volební kampaně, který nic než tyhle kampaně už léta nezná, Marisa Tomeiová v roli dychtivé investigativní novinářky, Evan Rachel Woodová s tvářičkou příliš přítulné stážistky...

"Trefné" tu však bohužel znamená "povrchní": Den zrady se snaží protlačit na plátno tezi, že vstup do vysoké politiky s sebou nevyhnutelně nese ztrátu nevinnosti a ideálů. Jednak je to tvrzení celkem banální, jednak je ilustrované právě pomocí plochých postav, vykonstruovaných zápletek a instantních poselství. Kdyby šlo o politickou satiru, bavili bychom se. Politicky angažovaný Clooney, který Den zrady kromě ztvárnění jedné z hlavních rolí i režíroval, produkoval a podílel se na scénáři, by tu diváky rád přesvědčil, aby se nenechali opíjet politickým rohlíkem, ale nedokáže se k nim vztáhnout jinak než tím, že je opíjí rohlíkem kinematografickým.

Dál už to je přece jen jednodušší. Muž na hraně: thriller ze současnosti inspirovaný hospodářskou krizí. To se takhle jednoho dne bývalý policista, toho času na útěku, postaví v dvacátém patře nad rušnou křižovatkou na římsu s tím, že skočí. Přijede policejní vyjednavačka... Rutinní film ale dost primitivně klame tělem a nakonec jde samozřejmě o všechno jiné než o sebevražedné úmysly.

Jack a Jill tělem neklamou. Jde o hrubozrnnou komedii (klíčová slova: padání ze schodů, fekální humor, šišlání) s Adamem Sandlerem, který tu hraje titulní dvojvaječná dvojčata ve věku kolem čtyřicítky. A taky že to vypadá jako hrubozrnná komedie s Adamem Sandlerem, který... Stačilo by, kdyby to vyšlo na videu. Nebo vůbec. Na plátna se také tlačí už asi sedmnácté Lucasovo přepracování jeho ságy Star Wars: 3D verze se teď dočkal první díl druhé trilogie, která té první časově předchází, takže ten nejméně oblíbený (klíčové slovo: Jar Jar Binks). Stačilo by, kdyby nevznikla. Tedy nevznikly. Ani 3D verze, ani ta původní.

Početnou dávku premiér zakončuje další dvojice diametrálně odlišných filmů. Mupeti jsou celovečerní verzí na Západě milovaného, u nás pohříchu málo známého loutkového seriálu. A v akční Speciální jednotce zachraňuje parta elitních vojáků sličnou emancipovanou novinářku ze spárů Talibanu.