Měla to být jedna z událostí loňského roku, místo toho se rodinná sci-fi J. J. Abramse Super 8 prostě zařadila mezi ostatní mainstreamové produkty. V mrazivé zimě ale potěší svou nostalgickou letní atmosférou a přiměje filmového fanouška vytáhnout z poličky některé další žánrové klasiky.
J. J. Abrams se měl stát spasitelem televizní seriálové zábavy, zázračným novým talentem Hollywoodu, pokračovatelem Spielberga v té nejlepší popcornové tradici. Přinejmenším něco z toho už asi nestihne, ale díky vytvoření seriálu Ztraceni, produkci hororové komedie Monstrum či režii třetí Mission: Impossible se do dějin popkultury zapsal. A Spielberg si ho pod kreativně-produkční křídlo skutečně vzal: Abrams pod ním loni vytvořil snímek, kterým vzdal fanouškovskou poctu jeho filmům jako E. T. - Mimozemšťan nebo Blízká setkání třetího druhu.
Poct je tu ale víc: paranoie amerických sci-fi z 50. let, filmovému vypravěčství jako takovému, někdejšímu, dnes už idealizovanému prostředí amerického maloměsta a dospívání v něm... Sám filmový "skutek" ale pro samé holdy nakonec trochu utekl. Super 8 je příběhem party puberťáků ze zapadákova kdesi v Ohiu, která přes letní prázdniny roku 1979 natáčí zombie horor. Jeho vrcholná scéna se odehraje na místním nádražíčku - kde ale v tu chvíli spektakulárně vykolejí vlak převážející supertajný náklad. Tím není nic menšího než obrovský - a obrovsky naštvaný - mimozemšťan. Nechce nic jiného než jít domů, stejně jako jeho menší bráška E. T., ale vláda USA mu to jaksi nedovolí.
Kdo by čekal napínavý thriller, bude zklamaný: až na pár režijně celkem zručných scén jde o milé maloměstské melodrama - plus všechny ty pocty. A když se něco dít začne, působí to zase jako z béčkového hororu. Ale možná i tyhle nedokonalosti byly záměr. Možná chtěl Abrams prostě jen zavzpomínat na doby, kdy sám začal vyrábět své první filmy, nic digitálního samozřejmě neexistovalo, fanoušci jako on natáčeli své první pokusy na titulní formát Super 8 a používali k tomu všechno a všechny, co našli v kuchyni, v garáži nebo mezi spolužáky.
A tahle nostalgie je na Super 8 tím nejhřejivějším. Funguje hned na dvou úrovních: jako konkrétní vzpomínka na dřevní doby filmařů, kteří pomalu přebírají dnešní Hollywood, a jako daleko obecnější ohlédnutí na to jediné léto, kdy se za dětstvím najednou zabouchly dveře a všechno bylo jinak.
