Židovské muzeum ve spolupráci s Národním filmovým archivem pořádá výstavu Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945, která poprvé představí montáž fragmentů filmu z roku 1942, které vězni skryli v ghettu, tajně pořízené fotografie či dochované fragmenty z natáčení v letech 1944-1945. Výstavu v Galerii Roberta Guttmana v Židovském muzeu v Praze je možné navštívit do 23. února příštího roku.
Filmové projekty představovaly pro nacistickou třetí říši nástroj k ovlivňování veřejného mínění. Roku 1941 se z rozkazu Reinharda Heydricha, zastupujícího protektora v Čechách a na Moravě, stalo shromažďovacím a průchozím táborem pro židovské obyvatelstvo město Terezín. Bylo vybráno jako dějiště zvláštního úkolu pro jednotky SS a bezpečnostní služby SD: šlo o dva filmové projekty propagující nacistickou říši. Každý z nich vznikl s jiným zadáním a za odlišných okolností.
Účelem prvního z filmů z roku 1942 bylo dokumentovat spořádaný přesun a začlenění židovského obyvatelstva do tábora v Terezíně. Natáčelo se profesionálními kamerami dovezenými z Berlína a na filmu se podíleli i někteří vězni pod vedením producentky a režisérky Ireny Dodalové, jež se v Terezíně ocitla po neúspěšném pokusu o emigraci za manželem do USA. Vedla natáčení, které se nikdy nedokončilo, tajně však vynesla z kanceláře výstřižky z filmu a ukryla je v ghettu.
Druhý dokument z let 1944-1945 se začal realizovat na přání Adolfa Eichmanna, který velel logistice židovských deportací. Na veřejnost totiž stále více pronikaly informace o zvěrstvech páchaných na židovském obyvatelstvu a do Terezína se chystala delegace Červeného kříže. Probíhaly proto zkrášlovací akce, aby se Terezín ve filmu představil jako "město, kde se daří dobře Židům". Mělo být vzorem a vytvářet iluzi, že ani v jiných táborech se obyvatelstvu této rasy nedaří hůř.
Židé měli podle scénáře bohatý kulturní program. Na natáčení se vybíraly výrazné osobnosti evropské kultury, například Kurt Gerron, německý kabaretní herec a režisér, který tam inscenoval představení. Přihlížející o něm říkali, že režíroval a hrál jako o život, a tak to také vskutku bylo - po ukončení natáčecích prací byl v říjnu 1944 spolu s dalšími aktéry transportován do Osvětimi.
V inscenovaných scénách Židé rozdávali úsměvy, užívali si slunného počasí v zahradě, naslouchali vědeckým přednáškám v knihovně. Pro dokumentaci se vybíraly krásné děti, které si v parku hrály na houpacích konících - hračkách, které ani neznaly, neboť byly vyrobeny na zakázku jen pro tento účel. Scéna, kdy děti jedí k svačině chléb, se musela točit napodruhé - vyhladovělé děti totiž snědly chléb dřív, než byl záběr zachycen. Do kamery lze zahrát smích, ale z prázdného pohledu Židů zoufalství nezmizí.
Realita totiž byla jiná, na pohřebním voze se převážel jak chléb, tak mrtvoly, a na nelidské podmínky v Terezíně zemřelo více než 33 500 ze 140 tisíc deportovaných lidí. Iluzi "šťastného" života narušovaly odchozí transporty do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Na východ bylo deportováno 87 tisíc terezínských obyvatel, z nichž jen 3800 přežilo.
Výstřižky z druhého natáčení se podařilo vynést členovi štábu Ivanu Fričovi, jenž také pořídil některé záběry mimo dohled SS. Postprodukční práce se prodlužovaly šest měsíců, židovští filmaři se patrně snažili oddálit poslední transporty mířící z Terezína.
V té době už ale film ztratil význam. Berlín byl vybombardován a pohled na šťastně žijící židovské obyvatele by nebyl příliš vhodný. Výsledný snímek, metaforicky známý jako Vůdce daroval Židům město, se promítal na několika uzavřených představeních až v dubnu 1945 - v době, kdy většina vězňů z Terezína včetně aktérů už byla zavražděna.
