Oscarový režisér: DiCaprio byl vždy ve střehu

Nejvíce nominací na letošní Oscary - dvanáct - mělo drama Revenant Zmrtvýchvstání s Leonardem DiCapriem v roli lovce kožešin, který bojuje o život v extrémních podmínkách. Snímek nakonec dostal Oscary za režii, hlavní mužskou roli či kameru. Slavný režisér Alejandro González Inárritu prozrazuje, jaký byl DiCaprio na place, proč medituje a co ho v současnosti štve.

* DiCaprio dostal za ztvárnění lovce Hugha Glasse konečně svého prvního Oscara. Jak se vám s ním pracovalo?

Pro mě to byla fantastická zkušenost. S Leem se spolupracuje skvěle i díky tomu, že sám myslí jako filmař. Na place byl vždycky ve střehu, připravený a statečný.

* Hugh je velmi fyzická role.

Leo je herec, který po tělesné stránce dokáže cokoli, co je třeba, ale všechno nakonec stejně odvypráví očima. Protože má Revenant málo dialogů, musel publiku předat pocity zimy, strachu, smutku a daleko komplexnější emoce právě jen očima a řečí těla. Muselo to pro něho být náročné. Doteď žasnu, jak se do té role nejen dostal, ale jak ji dokázal odvyprávět.

* Režiséři se někdy snaží "trumfnout" scénář, dostat na plátno více, než by podle něho museli. Revenant je strhující podívanou, platil tenhle postup i v tomto případě?

Revenant nestojí na dialozích: o věcech se tam nemluví, vypráví se o nich obrazem. Chtěli jsme se přiblížit počátkům kinematografie, kdy také všechno stálo na obrazu. Ten scénář se k tomu sám nabízel.

* Jaké materiály jste kvůli natáčení studoval?

Četl jsem knihu Here Lies Hugh Glass (Zde leží Hugh Glass) od historika Jona T. Colemana, ale i spoustu dalších publikací a autentických deníků lovců kožešin. Ty jsou důležité zejména proto, že odrážejí společenský a historický kontext doby, první poloviny 19. století, kterému se kinematografie zatím moc nevěnovala. Je to přitom formativní doba pro celou Severní Ameriku: lidé tehdy pronikali do nezmapovaných území a zažívali tam velká dobrodružství. Ne jako dnes, kdy vezmeme GPS a mobily a řekneme si: "Pojeďme něco zažít třeba do Indie." Divočinu už nelze objevovat, dávno víme, kde všechno leží.

* I když se film odehrává ve 20. letech předminulého století, v mnohém rezonuje se současností. Odkrývá například témata konzumerismu, rasových konfl iktů, toho, jak čelit násilí...

Považuji sociokulturní kontext raného 19. století v americké divočině za nesmírně zajímavý už jen proto, že není dostatečně prozkoumaný. Málo se o něm psalo, fotografie ještě neexistovala, to, co se tam dělo, zůstává hlavně v legendách a historkách od táborových ohňů. I příběh Hugha Glasse. Víme, že přežil útok grizzlyho a snažil se pomstít těm, kdo ho nechali na holičkách, ale co dělal předtím a potom, to nevíme. Největším zdrojem příjmů v tehdejších Spojených státech byly zvířecí kůže: byla to doba před zlatými horečkami, před těžbou ropy. Ta země byla směsicí národností, vládl rasismus, otrokářství bylo legální. Evropané exploatovali nedotčenou přírodu s jedinou motivací: chamtivostí. Nerespektovali pravidla, nedodržovali dohody s domorodci. Takže témata, kterými se Revenant zabývá, jsou aktuální i nyní - třeba v Indonésii.

* Revenant působí jako dílo s nekompromisní autorskou vizí. I filmový průmysl je založen na snaze dosáhnout výdělku. Jak se vám v takovém prostředí daří natáčet snímky podle vlastních představ?

Film je přesně takový, jaký jsme ho chtěli mít. Neprobíhalo žádné zákulisní tahání za nitky, žádné špinavé triky. Mám štěstí, že jsem mohl celý život točit filmy tak, jak jsem sám chtěl. A pokud se někomu nelíbí, tak za to nesu veškerou zodpovědnost já. Studio i herci mi důvěřovali, věřili jsme si navzájem. Jsem na výsledek pyšný a cítím, že možnost natáčet si po svém je velké privilegium.

* Scény mezi Hughem a jeho synem, indiánským míšencem, jsou velmi emotivní.

Ano. Myslím, že vztahy mezi otcem a synem leží v jádru všech mých filmů. Mít v době, v níž se Revenant odehrává, potomka se smíšenou krví, bylo velmi těžké. Hugh je svému synovi výraznou otcovskou figurou, ale zároveň hraje zčásti mateřskou roli, skoro jako medvědice medvíďatům. Chtěl jsem, aby jeho příběh nebyl jen o odplatě nezničitelného chlapa, ale aby se v něm také řešilo, co bude dál, až Hugh pomstí vraždu svého dítěte. Co když je pomsta slepou uličkou? Co když je to jenom schopnost odpustit, co zastaví zabíjení? Neznám odpovědi, ale chtěl jsem aspoň položit tyhle otázky.

* Do Hollywoodu vás dovedla spolupráce se scenáristou Guillermem Arriagou. Po třech společných filmech jste se rozešli ve zlém. Proč?

Když k tomu došlo, byli jsme oba smutní z mediálních spekulací. Naše spolupráce prostě skončila logickou a přirozenou cestou. Trvala skvělých devět let, ale vyčerpala se. Natočili jsme spolu snímky, na které jsem pyšný. Zdá se mi samozřejmé, že Guillermo si chtěl vyzkoušet, jaké je tvořit s jinými partnery. Protože já jsem to vnímal stejně.

* Vaše filmy byly několikrát nominovány na Oscary, za snímek Birdman jste pobral sošky za nejlepší film, režii i scénář. Mají na vás ceny či reakce kritiků nějaký vliv?

Dělám to, co dělám, už roky, a kreativní proces pro mě vždycky byl torturou. Mám na sebe velké nároky, možná po sobě chci víc, než dokážu (smích). A s výsledkem nejsem nikdy spokojen. Ale trochu se to změnilo. Začal jsem meditovat a naučil jsem se aspoň někdy ignorovat hlasy v hlavě, které mi diktují, co mám dělat.

* A co vám říkají teď?

Že musím pořád makat. Nikdy se nevzdávat. Všechny nás přece žene touha po uznání. Ale umím s nimi už líp pracovat. Jasně, říkají třeba, že jsem při interview mohl být zábavnější, že jsem nemusel říkat tohle a mohl naopak zmínit tamto. Ale dokážu stáhnout hlasitost na minimum.