Do kin vstupuje nejnovější bondovka, třiadvacátá v řadě. Skyfall v režii Sama Mendese je hlavně dramatem o odchodu do důchodu. U konzervativních fandů, kterým nikdy nešel pod vousy Daniel Craig, vyvolal Skyfall řadu opovržlivých komentářů - skutečné filmové fajnšmekry to však vůbec nemusí znepokojovat.
Když všechno selže, někdy je nejlepší stará škola, zazní ve filmu Skyfall jednou explicitně a mnohokrát mezi řádky; opakovaně se podle této zásady taky jedná. Padesátiny slaví James Bond tedy stylově: jako by si poprvé připouštěl svůj věk. Po úvodní obligátní honičce, v níž nechybí turecký bazar, motorky a vlak, následuje ještě obligátnější titulková série (úvodní píseň tentokrát nazpívala Adele) a pak jsme konečně ve středu dění: Bond je vyřízený, musí potupně absolvovat testy, že je ještě schopen aktivní služby, a projde jen díky protekci. Kvůli průšvihu s maniakálním teroristou je jeho šéfce M nevybíravě naznačeno, že ji brzy čeká nucený odchod do penze.
Oba se tak pouštějí do záchrany sebe sama, dokazují sobě a především svému okolí, složenému z lidí o několik generací mladších, že na to ještě mají. A o tom je vlastně celý Skyfall: Zcela v duchu věci musí Bondovi a M v závěrečné akci pomáhat člověk ještě starší, který má za cucáka naopak našeho agenta 007.
Elegantní detektivka s výtečnou hudbou Thomase Newmana si pohrává s řadou klasických atributů bondovek; Skyfall je navzdory všem hlasům řádným příspěvkem do bondovské série, protože je starosvětský i moderní zároveň.
Více čtěte v pondělním vydání časopisu TÝDEN, které vychází 29. října.
