S režisérem Jaco Van Dormaelem o filmu Mr. Nobody

Oceňovaný belgický filmař (1957), hlásíce se k surrealismu, je znám filmy Toto hrdina (1991) a Osmý den (1996). Jeden kritik napsal, že je novým Fellinim, který strádá v podmínkách současné distribuce. Na konci července uvedl retrospektivu na 34. Letní filmové škole v Uherském Hradišti, v Benátkách pak běžela premiéra jeho očekávaného filmu Mr. Nobody.

V Benátkách jste uvedl váš nový film Mr. Nobody, který podobně jako debutový snímek Toto hrdina vypráví o životě muže, který zůstal do značné míry dítětem. Jsou pro vás příběhy záminkou, abyste se vracel do světa fantazie, surrealismu?  
To opravdu nevím... Žiji v zemi, která je zemí surrealismu. U nás se často říká, že abyste mohl žít v Belgii, musíte být buď dost velký šílenec, anebo pitomec. Svět kolem se tam zdá natolik absurdní, až v něm člověk objeví také určité kouzlo a krásu. Je nesrozumitelný a proto legrační. Mohli bychom říct, že to samo předurčuje umělce k surrealistické poetice.

Byl jste ovlivněn více výtvarným uměním anebo filmovým surrealismem?
Obojí patřilo k mému zrání, stejně jako mě poznamenal samotný život v Bruselu. V Belgii jsme vymysleli slovo - bruselizace. V architektuře to znamená, že vedle krásného domu z přelomu století vrazíte kus betonu sovětského typu - a nikomu to nevadí. Styl bruselizace umožňuje směšovat vše možné i nemožné, co se k sobě naprosto nehodí. Ale za pár let takovém nevkusu přijdete na chuť, v ošklivosti objevíte něco krásného. Začnete přemýšlet jinak, mnohem méně předpojatě. Doceníte zdejší humor, který nikdy nepochopí Pařížan z velkolepého Haussmanova bulváru. Portýr v pařížském hotelu se nese vznešeně, je plný sám sebe, že pracuje v Paříži. Jeho bruselský kolega stojí u recepce a ví, že je akorát směšný.

Jak si představujete naopak zemi z někdejšího východního bloku? Třeba Českou republiku?
Shodou okolností jsem na škole měl štěstí na českého učitele, emigranta a scenáristu Františka Daniela, který působil před osmašedesátém na pražské FAMU. Ten mi říkal, že země, která mu nejvíce připomínala Československo, byla právě Belgie. Že Češi se podobně dívají na svět zezdola, z té žabí perspektivy, a protože si nemohou dělat nějak velké ambice, že by v tom širém světě uspěli, mohou si nárokovat určitou pravdu.

ČTĚTE TAKÉ: Malajsie zakázala film Brüno. Kvůli gayům

Ve své tvorbě se od počátků věnujete také světu lidí postižených downovým syndromem, diváci si budou pamatovat Pascala Duquenneho z Osmého dne, ale i vašich dalších filmů. Jak jste objevil jejich svět?
S Pascalem jsme se seznámili při natáčení dokumentu Stade 81, který měl pojednávat o prvních sportovních hrách pro postižené. A stalo se něco báječného. Zjistil jsem, že pokud s nimi chci něco točit, musí je to bavit. Musí v tom nacházet nějakou radost, jinak naprosto odmítnou spolupracovat. Řeknete jim, aby sestavili nějaké nesmyslné krabice z kartonu, a oni začnou předstírat, že to neumí, že jim to nejde.

Jak se ale dělají filmy o postižených lidech, které by byly politicky korektní?
Lidé si často říkají, že postižení nejsou normální, že není slušné, abychom o nich mluvili nebo se na ně dívali, protože se mohou stydět. Avšak já jsem objevil něco opačného. Jestli po něčem touží, tak to je právě to, abychom si jich všímali. Jakmile jsme postavili kameru, hned se před ní někdo z nich nacpal a začal cosi vyprávět. Ahoj, já jsem André, je mi čtyřiadvacet a chci být filmovou hvězdou. Umírali jsme všichni smíchy. Na samotné sportovní klání jsem se postupně vykašlal, mnohem zajímavější bylo to, co se dělo kolem toho.

ČTĚTE TAKÉ: AutoMat, film, z něhož vzešla občanská iniciativa

Proč je Toto Hrdina tak zcela odlišný film od Osmého dne?
Toto hrdina zase vypráví o naprosto banálním člověku velmi neobyčejným a složitým způsobem. Pokoušel jsem se rekonstruovat mechanismus našeho myšlení, jak asociujeme vzpomínky, představy, fantazie, jak skáčeme v časovým rovinách. Věřím tomu, že pokud pochopíme, jak uvažuje druhý člověk, může nás to obohatit. Naopak Osmý den se točí kolem osobnosti Pascala. Při natáčení jsem nemohl používat příliš složité a komplikované kameramanské postupy, protože by hned zmizelo všechno kouzlo.

Váš Toto si celý život stěžuje na osud, který si s ním, jak on věří, krutě zahrál - záměnou v porodnici. Stejně tak hlavní hrdina nového filmu Mr. Nobody stále promýšlí, co všechno mohl v životě prožít - a co prošvihnul. Čím vás tohle téma tak fascinuje?
Příliš jsme si zvykli žít v příbězích, jimiž si vše vysvětlujeme. S jejich pomocí hledáme smysl života, zákonitosti vývoje společnosti. Alespoň moje zkušenost je zcela jiná. Jsem přesvědčen, že náš život nelze vměstnat do hodiny a půl filmového představení. Navíc spousta věcí kolem nás se děje jakoby bezdůvodně, náhodou, aniž bychom se kdy dopátrali, proč tomu tak bylo. 

Toto se zpětně snaží životu vtisknout smysl, a proto se trápí. Naopak Nemo Nobody si představuje všechny možnosti, které měl. Film má stromečkovitou strukturu, v každé situaci, kdy měl učinit závažnou volbu, domýšlíme obě varianty. Žil by odlišně, kdyby vyrůstal s matkou v Kanadě, anebo s otcem v Anglii. Obrazně řečeno, i my všichni stále znovu volíme jestli sednout na vlak, anebo zůstat na nádraží.

Vaše filmografie tvoří od roku 1991 pouze tři celovečerní filmy. Proč vám natáčení trvá pokaždé tak dlouho, v případě Mr. Nobodyho téměř třináct let?
Píšu pomalu scénáře. A pak sehnat peníze na film není snadné, když netočíte laciné snímky. V každém případě musíte být trochu blázen. Všichni vám opakují, že nemáte šanci, že to nevyjde. A vy jim donekonečna odpovídáte, že to natočíte, že to natočíte, že to natočíte, zatímco postupně sbíráte peníze. Po třinácti letech může z takové obsedantní kompulzivnosti vzniknout i film.

Foto: Reuters a www.mrnobody-lefilm.com