Dokumentaristka Helena Třeštíková ve svém nejnovějším filmu zachycuje život rodiny své kamarádky Jany, kterou sledovala téměř čtyři dekády. Po trilogii drsných portrétů Marcela, René a Katka je Soukromý vesmír souhvězdím pozitivní energie.
Natáčet o někom film sedmatřicet let je náročné hned ze dvou důvodů: nejde jen o "pouhou" vytrvalost, ale i o nutnost nabraný materiál poté "zkrotit", dát mu formu a smysl. A pak je tu samozřejmě to, že zaznamenávané osoby přestanou být zajímavé, zamezí dalšímu natáčení, případně vznik filmu překazí zásah shůry.
Třeštíková ráda přirovnává časosběrnou dokumentární metodu k "sázce na nejistotu". Nit rodiny Kettnerových, kterou natáčela od roku 1974 do současnosti, se málem vytratila: syn Honza, jehož osud je jednou z os Soukromého vesmíru, na čas zmizel kdesi v Baskicku. A i když se kontakt nepřerušil, Kettnerovy nakonec nepotkalo nic moc "zajímavějšího", než jaký byl běžný život v normalizačním Československu a později v demokratické České republice. Což pro režisérku, která proslula filmy o ženě stíhané osudem (Marcela), inteligentním mladém muži semletém životem ve vězení (René) nebo notorické feťačce (Katka) mohl být problém.
Největší triumf Soukromého vesmíru proto spočívá v tom, jak se Třeštíkové se střihačem Jakubem Hejnou podařilo z haldy filmového materiálu a "banálního" příběhu vyklenout oslavu zdánlivé všednosti stojící na pilířích základních životních hodnot. Tvůrci film vystavěli na dvou leitmotivech: Karlu Gottovi, skutečně jedné z mála jistot českého člověka, a vesmíru coby symbolu něčeho, co nás přesahuje a k čemu se neustále vztahujeme. Divák tak ve filmu uvidí nejrůznější záběry Mistrových vystoupení - a zároveň Gagarina, přistání na Měsíci, havárii Challengeru a další milníky dobývání kosmu.
Životní peripetie Kettnerových, takzvané malé, "kuchyňské" dějiny, se odehrávají na pozadí dějin velkých - 17. listopadu, rozpadu Československa atd. Zároveň skvěle ilustrují problémy každodenního života různých epoch: kvůli zoufalé bytové situaci v Husákově režimu rodina například musí bydlet s babičkou a prababičkou dětí, později si opraví správcovský domek na koupališti. Za připomenutí stojí třeba i fráze reálného socialismu, zaznívající z dobových televizních vysílání: i pamětník zapomněl, jak otřesně prázdné byly.
Z malých, nenápadných věcí tu vyrůstají velké. Z úst postav padají přesné perly: Jana třeba popisuje, jak jí čerstvě narozený syn Honza vlastně připadá legrační a ani ne moc hezký. V hraném filmu tohle neuslyšíte, přitom podobným procesem hledání vztahu prochází snad každý prvorodič. Janin manžel Petr zase v pečlivě vedených denících zachycuje věci typu prvních zubů svých tří dětí, které přece mohou být zajímavé jen pro okruh jeho nejbližších. Ale z takových detailů postupně vykrystalizují témata až abstraktní - například otázka různých přístupů k životu.
Vydržet natáčet jeden subjekt tak dlouho je jistě obdivuhodné, ale ještě těžší musí být právě ona druhá fáze, "krocení". U Soukromého vesmíru bere dech, jak Třeštíková s Hejnou dokázali vybrat z materiálu to podstatné a utřídit jej do celku, který osud jedné konkrétní rodiny překračuje a stává se univerzálně sdělným. Je to výkon obrovské autorské askeze a pokory: film mohl trvat třeba tři hodiny a byl by stále skvělý, ale Soukromý vesmír nemá ani půldruhé hodiny a je vybroušený k dokonalosti.
A když skončí, stojí před divákem jedna hotová, soudržná, milující třígenerační rodina. Tvoří ji lidé, kteří nevynalezli lék na rakovinu, nevyhráli na olympiádě ani nevěnovali miliardu na charitu. Ale snaží se žít své životy v rámci možností dobře - a ukazují, že to může dokázat každý.
