Minulý týden vzalo česká kina útokem pokračování úspěšného katastrofického velkofilmu německého režiséra Rolanda Emmericha Den nezávislosti s podtitulem Nový útok. Nebude proto na škodu, když se nyní ohlédneme za některými z předchozích filmů, ve kterých se zákeřní vetřelci z vesmíru pokoušeli ovládnout naši planetu. Bylo jich více než dost a měly značně proměnlivou kvalitu. Udělejme si proto mezi nimi malou procházku.
K prvním kontaktům lidí s mimozemskou civilizací docházelo od počátku existence filmové cívky, setkali se s nimi už Mélièsovi vesmírní cestovatelé na začátku 20. století nebo sovětští komunisté o dvě dekády později (kteří na Mars samozřejmě přinesli socialismus a tamní obyvatelé se ho s radostí ujali). Vůbec poprvé nepřátelsky naladění mimozemšťané Zemi ohrozili už ve třicátých letech, kdy ji z Marsu ostřelovali paprskometem, než jim v tom zabránil chrabrý Flash Gordon v seriálech Flesh Gordon a Flash Gordon's Trip to Mars z let 1936 a 1938. O nějakých filmových kvalitách těchto dílek nemůže být řeč, triková stránka seriálů je jednoduše příšerná a Buster Crabbe v titulní roli působí jako jednorozměrný panák. Na seriálu se navíc dost silně podepsal duch doby - hrdina je zlatovlasý árijec, zatímco vesmírní padouši z planety Mongo v čele s císařem Mingem mají výrazně asijské rysy.
Zlatá padesátá
Skutečnou žeň však pro mimozemské invaze představovala 50. léta, kterému se mezi fanoušky sci-fi dodnes neřekne jinak než "zlatý věk". Mohla za to především společenská situace ve Spojených státech, kde většina těchto filmů vznikala. Na jedné straně stál McCarthy se svými hony na čarodějnice, obavy z šířícího se komunismu ve světě, válka v Koreji, paranoidní strach z neidentifikovatelné "komunistické hrůzy", kterou se daly vysvětlovat prakticky všechny katastrofičtěji naladěné science fiction, přičemž nemuselo jít zrovna o mimozemšťany, ale třeba o obří zmutované mravence. A na straně druhé tu byl úžas nad novými technologiemi, lidským pokrokem a možností brzkých letů do vesmíru (jak se ukázalo, netrvalo to ani tak dlouho, jak se filmaři ve svých dílech domnívali, Sputnik 1 se na oběžné dráze Země ocitl už v roce 1957 a člověk ho napodobil roku 1961). A samozřejmě atomová bomba - děsivá síla atomu, kterou lidstvo podle tehdejších intelektuálů nemělo šanci zvládnout, byla nezanedbatelnou hybnou silou vědeckofantastického filmu této dekády.
První nesmělé pokusy o ovládnutí světa se odehrály už v roce 1951 ve filmech The Thing from Another World a The Man from Planet X, ale to byli mimozemští sólisté, o nichž tu řeč nebude, a vlastně nebylo úplně jasné, proč se na Zemi objevili. První pořádná invaze tak přišla až roku 1953 a byla z toho hned Válka světů. První filmová adaptace knihy klasika žánru H. G. Wellse (slavnou rozhlasovou hru, které spousta Američanů uvěřila, že se odehrává doopravdy, měl na svědomí už v roce 1938 tehdy třiadvacetiletý Orson Welles) právem získala Oscara za vizuální efekty a stala se nejlepším ztvárněním Wellsova románu, které se třeba Spielbergova verze s Tomem Cruisem ani nepřiblížila. V zářivých barvách Technicoloru tehdy z domnělých meteoritů povstávala po zuby ozbrojená mimozemská armáda, jíž lidské zbraně neměly žádnou šanci čelit. Režisér Byron Haskin provedl proti knize několik drobných změn (například nenechal bojové stroje emzáků kráčet na třech nohách, ale rovnou z nich udělal plavidla), a málem tak Zemi poprvé přivedl na hranici katastrofy. Nakonec to nebyli lidé, co mimozemšťany zastavilo, ale - docela obyčejné pozemské bakterie...
UFO útočí!
Lidé v panice prchají před nálety celé flotily létajících talířů, které je kropí svými laserovými paprsky a obyvatelé planety Země hynou jako mouchy. Buď se v žáru laserového děla jednoduše vypaří, nebo na ně spadne Washingtonův monument. Chabé pokusy o obranu pozemskými zbraněmi moc nevycházejí, až jeden z talířů po výstřelu amerických vojáků ztrácí letovou koordinaci a naboří to přímo do střechy washingtonského Kapitolu... Právě tato ikonická scéna, mistrovsky zrealizovaná trikovým mágem Rayem Harryhausenem, se stala mnohokrát opakovanou i parodovanou (mimo jiné i v seriálu Simpsonovi). Poprvé se však objevila v trháku UFO útočí! (1956) a stala se jednoznačným vyvrcholením všech kosmických snah o ovládnutí naší planety. Už před tímto snímkem režiséra Freda Searse a scenáristy Curta Siodmaka se podobně laděné filmy (třeba Phantom of Space nebo Killers from Space, obojí z dílny režiséra W. Lee Wildera, rodáka z rakousko-uherské Haliče a bratra mnohem slavnějšího Billyho Wildera, autora nezapomenutelných komedií třeba s Marilyn Monroe) objevily, nemluvě o množství nápodob, které po premiéře tohoto filmu vyskákaly jako houby po dešti, ale úspěchu a věhlasu UFO útočí! žádný z nich nedosáhl.
Základní premisa je přitom pokaždé stejná. Vědci nebo vojáci jsou znepokojeni podivnými jevy, které se brzy vysvětlí přípravou invaze mimozemšťanů, kteří následně z létajících talířů nemilosrdně zaútočí. Vždy jim čelí stejná sestava - starý vědec, co přijde s nějakým skvělým plánem; jemu pomáhá mladá vědkyně, případně dcera; a mladý vědec nebo armádní důstojník, hrdina příběhu, který si vždy s mladou ženou užije milostný románek. Dalí postavy už jsou libovolné: další vědci, armádní velení, policisté... ti se už střídají, ale základní trojice zůstává neměnná. A vždycky vyhraje. Ještě jsme dost daleko od dob, kdy lidé byli schopni podlehnout zlu. Alespoň ve filmu. Mimozemšťané mezitím stihnou zničit několik důležitých budov (mrakodrapy v New Yorku nebo třeba losangeleskou radnici) v trikově více či méně povedených záběrech, aby nakonec podlehli nezdolnému lidskému duchu.
Hlavně nenápadně
Ne vždycky ale Marťané útočí přímo. Někdy zvolí jinou taktiku a pokoušejí se modrou planetu ovládnout nenápadněji - třeba výměnou lidí za jejich dvojníky bez emocí, citů a jakékoli lidskosti. Takhle se o to pokusili roku 1953, kdy v Invaders from Mars viděl přistání kosmické lodi jen malý chlapec, kterému nikdo nevěří. Když se pak jeho táta jde do míst, o nichž kluk tolik mluví, podívat (nakonec má to hned za zahradou), vrátí se zpátky... nějaký jiný. Třeba se bez mrknutí oka může dívat do slunce. A na synka dost podezřívavě kouká. Naštěstí chlapci uvěří starší vědec, který zmobilizuje armádu, a společně nevítané návštěvníky ze země vypráskají. Ukáže se totiž, že emzáci implantovali lidem čipy, jejichž pomocí je měli pod kontrolou. Zajímavé je, že film má dva alternativní konce: ve verzi určené evropskému trhu jsou vetřelci slavně zlikvidováni, ve verzi pro Američany se chlapec probudí a ukáže se, že to byl jen sen. Do chvíle, než se podívá z okna, kde uvidí přistávat létající talíř... Škoda jen, že film neudržel svou v první půli vynikající atmosféru a v druhé části se z něj stal spíše dětský film o ufonech.
Mnohem sofistikovaněji na to šli návštěvníci z vesmíru v Invazi lupičů těl (1956), kde lidi zaměňovali za jejich klony, které se urodily z podivných zámotků. Vypadaly totožně, jen jim chyběla jakákoli emoce. A děti už tolik neplakaly. Ve skvělém filmu na motivy románu Jacka Finneyho s nimi bojuje doktor Bennell, co se nechce smířit s tím, že by svět měly ovládnout bezduché loutky, vlastně až do samého závěru není moc úspěšný a náznak závěrečného happy endu jinak pesimistický a napínavý film nijak neprosvětlí. A to ještě studio couvlo z původního plánu: v originálním závěru uštvaný hrdina, marně zastavující auta, které se hnaly vstříc neodvratné zkáze, jen zoufale křičí do kamery: "Hlupáci! Vy budete další!" Režisér Don Siegel skvěle pracoval s atmosférou nevysvětlitelného strachu, dokázal ji na diváka přenést i po šedesáti letech a v tehdejších kinech musel jeho film nutně působit jako zjevení. Temné a znepokojivé zjevení.
Mimozemské mozky
Ale zpět od vážných témat k méně vážným věcem. Samostatnou kapitolou jsou útoky mimozemšťanů za účelem ovládnutí lidstva v podobě - mozků. Skutečně, ve filmech The Brain from Planet Arous (1957), Fiend without a Face (1958) nebo The Brain Eaters (1958) se vše točí právě kolem mozků. Abychom byli spravedliví, v posledně zmiňovaném spektáklu podle románu Roberta A. Heinleina Vládci loutek nemají mimozemšťané při invazi podobu mozků, ale přisátím se k lidskému mozku člověka ovládají. Film kvalit knihy bohužel nedosahuje ani zdaleka a ani účast Leonarda Spocka Nimoye nic nevylepšila (už proto, že Nimoy na počátku kariéry se filmem jen mihnul).
To zbývající filmy jsou sice také prachbídné kvality, ale zato si v nich divák ufounských mozků útočících na lidi užije dosytosti. Především v nádherně béčkovém snímku Fiend without a Face si divák může užít potvor, které omotají lidskou hlavu a následně z ní vysají mozek lidský - naneštěstí jsou po většinu času neviditelné a v plné kráse se objeví až v posledních deseti minutách. Ovšem ona poslední desetiminutovka rozhodně stojí za to. Pokud to zní bizarně, vězte, že to bizarní opravdu je. A ještě zábavnější je způsob, jak se s nimi člověk vypořádá - žádná sofistikovaná řešení nečekejte, nyní se pohybujeme v řádně brakových vodách. Jak v případě Brain from Planet Arous, tak Fiend without Face na ně nejlépe platí rána obyčejnou sekerou. A je po problému. Takové invaze se emzákům nemohly podařit.
Japonská špička...
Jakkoli se z předcházejících řádků může zdát zvláštní, mimozemské civilizace si za cíl útoku nevybíraly pouze USA. Opět však udělaly chybu a místo třeba na Afriku zaútočily na Japonsko, kde byly odraženi v nádherných militantních kulisách.
Nejprve pod taktovkou studia Toho a legendárního režiséra Iširó Hondy (například autora první Godzilly) se Japonci museli vypořádat s obyvateli planety Mysteroid, kteří poté, co vlastní planetu zničili atomovou válkou, osídlili Mars a Měsíc a pokusili se ovládnout i zemi - především pozemské ženy, které hodlali unášet k rozmnožujícím účelům. K prosazování svých plánů neváhali nasadit obří roboty a velká meziplanetární válka mohla začít. Chikyu Boeigun alias The Mysterians (1957) navzdory obskurní zápletce nabídl velmi slušné napětí, atmosféru ohrožení a spoustu a spoustu bojových a katastrofických scén, při nichž za oběť mysterianskému řádění padlo nejedno lidské sídlo. A to všechno při rozmáchlé výpravě podmalovávala geniální vojensky pochodová hudba skladatele Akiry Ifukubeho.
O něco horší, i když stále ucházející podívanou nabídl o dva roky později další velký film stejného režiséra, tentokrát s názvem Uchu Daisenso aka Battle in Outer Space. Mimozemšťané si opět vybudovali základnu na Měsíci, opět hodlají ovládnout zemi a neváhají likvidovat vše, co jim přijde do cesty. Tokio, New York, San Franciso, nic před jejich zkázonosnými zbraněmi neodolá a svět se řítí do záhuby... než se objeví hrstka statečných, která agresory porazí. Opět s famózní hudbou Akiry Ifukubeho, ale tentokrát už bez napětí a velkolepých scén, studio Toho začalo šetřit a destrukce velkoměst se odehrává příliš papundeklově. Velká vesmírná bitva je proto dost ochuzena, což je jednoznačně škoda.
... i odpad
Třetím zástupcem japonského příspěvku k marťanským invazím je Yûsei ôji neboli Prince of Space (1959). Pravděpodobně se jedná nejen o nejhorší japonský film všech dob, ale jeden z nejhorších kinematografických počinů vůbec (společně se snímky, co se také zabývají nevítanými návštěvami z vesmíru - Robot-monstrum a Plán 9 z vesmíru, což pro sci-fi není nejlepší vysvědčení; všechna ta Sharkonada a další módní výstřelky dnešních odpadní zábavy proti těmto filmům působí jako veledíla). Hrdinou Prince of Space je chlapík, který se živí jako čistič bot, ale ve skutečnosti je to japonská verze superhrdiny. Kdoví proč mu třeba neublíží výstřely z legračních dětských laserových pistolek. Jeho protivníky jsou nájezdníci z cizí planety, co vypadají jako kuřata. Opravdu. Jejich šéf, vrchní kuře, se každých pár minut ďábelsky směje, když věští konec planetě nebo nějakému člověku, a všechny dialogy mohou sloužit jako učebnice toho, jak se dialogy dělat nemají. Do toho jsou na scéně i nějaké děti, co nemají problém dostat se do střežených vojenských zařízeních, kosmických lodí létá více než ve Star Wars a vypadají jako takové ty plastové lodičky do vany. O hereckých výkonech či tricích se nemůžeme bavit vůbec. Zkrátka je to naprosté dno trashe a jeho zhlédnutí se doporučuje jen na vlastní nebezpečí.
Tento výčet samozřejmě není kompletní, ale slouží jako výběrový přehled toho nejzajímavějšího z 50. let. A o dalších dekádách si povíme příště.
