Film Klauni je právě v kinodistribuci devíti evropských zemí. "To se českému filmu podaří jen výjimečně," raduje se režisér a producent Viktor Tauš. Náladu mu zvedá i fakt, že přestože na film v tuzemských kinech nepřišly stotisícové davy, dostal osm nominací na cenu Český lev a do programu si jej vybírají festivaly po celém světě.
Scenáristé a režiséři obvykle úpějí, kolik materiálu museli obětovat ve střižně. U Klaunů mě překvapilo, že na DVD máte v bonusech jen jednu vystřiženou scénu.
Víc ucelených scén, které se nepoužily, jsme neměli, jen fragmenty. Klauni vznikali v koprodukci několika zemí, a tak to ani nešlo řešit jinak, všechno jsme museli důkladně připravit. V dnešní době představuje poctivý film pět let života. S Petrem Jarchovským jsme dlouho pracovali na scénáři, měli jsme čtrnáct verzí, všechno bylo pečlivě rozkreslené, s herci nazkoušené. Když máte točit Prahu uprostřed Lucemburska, musíte být připravená.
Proč zrovna v Lucembursku?
Souvisí to s podmínkami lokálního financování, každý filmový fond je má trochu jiné. Princip je ale takový, že když se někomu v Evropě zalíbí váš scénář a chce být koproducentem filmu, musíte většinu peněz, které vám na něj dá, utratit v jeho zemi. S Klauny jsme tak cestovali s dvanáctitunovými náklaďáky jako Rolling Stones. Bylo to náročné, ale jsem za to z mnoha důvodů vděčný. Mohl jsem díky tomu vytvořit Prahu tak, jak ji neznáme. Pokud totiž postava vyjde ze dveří třeba na Václaváku a v příštím záběru jde po Holešovicích, působí to na mě jako chyba, která odvádí pozornost od příběhu.
Měli jste padesát natáčecích dní, to je u českého filmu celkem nadstandard, ne?Bylo to nezbytné, nejen kvůli množství prostředí a přesunů. Klauni jsou pro mě filmem o lásce a tradici, a tak jsem se rozhodl natočit je jako poklonu filmovému vyprávění generace našich rodičů. Je to takový můj dopis lásky do minulosti, jejíž vyprávění ale vyžaduje čas.
První film, Kanárka, jste natočil o svých zkušenostech s drogami. Jak se vás osobně dotýká příběh Klaunů?
Moje cesta do umění začala v divadle Gag Borise Hybnera, kam jsem přišel jako student FAMU s úlohou natočit s ním rozhovor. Nakonec z toho byl rozhovor jeho se mnou, stali jsme se přáteli, já jemu i hromosvodem, čímkoli, co zrovna potřeboval, když v porevolučním období bojoval o své divadlo. Postava Maxe, kterou hraje Olda Kaiser, vypráví Borisův skutečný příběh. Snil jsem o tom, že natočím film o soukromých životech těch, jimž se smějeme v divadlech a cirkusech. Boris Hybner se podílel na námětu.
Proč ve filmu nehraje?
Boris si přál být raději se mnou za kamerou. Napsal a s herci nacvičil všechna pantomimická a klaunská čísla.
Jiří Lábus a Oldřich Kaiser na nabídku kývli hned?
Četli už asi třetí verzi scénáře a zamilovali si ho. Pak jsme s nimi a Petrem Jarchovským na pár dní odjeli k Máchovu jezeru a scénář jim přepisovali na tělo. Jirka Lábus tam má dlouhé těžké monology, točené vždy v jediném záběru. Chodil jsem na všechna jeho představení do Ypsilonky a on si po nich se mnou vždycky sedl do baru, postavil si před sebe malé pivo a ty monology mi přehrával. Dva roky před začátkem natáčení.
* Proč Lábuse namaskovali za otylého?
* Proč režisér prosil vlastní manželku, aby ve filmu hrála?
* Jak jsou Klauni úspěšní na zahraničních festivalech?
* Daří se Taušovi shánět finance na další filmy?
To vše a mnohem více se dočtete v aktuálním čísle časopisu INSTINKT.
