Světovou premiéru si v Berlíně odbyl dlouho očekávaný animovaný projekt režiséra Sylvaina Chometa (Trio z Belleville) Iluzionista (Illusioniste), natočený podle scénáře slavného francouzského komika Jacquesa Tatiho. Je sice teprve únor, ale Iluzionista je animátorská událost roku s obrovským a univerzálním přesahem.
V jedné z úvodních scén se ocitáme ve skotské vesnici. Vidíme mladou pokojskou. Sedí v pokoji stárnoucího iluzionisty. Náhle za oknem letí bílé vločky. Pokojská se oklepe zimou a přiloží do kamen. Zvenku se pak vrátí iluzionista a smete ze sebe vločku, která se ukáže být pouhým husím pírkem z peřiny. Pokojská se zastydí, že neprohlédla jeho trik. Přitom on s tím peřím nemá vůbec nic společného. Falešné stopy a iluze tvoří základní myšlenky Iluzionisty.
Vizuální styl je opět snadno rozpoznatelný a od Tria z Belleville se příliš nezměnil. Figury jsou silně vertikální, takže při vší eleganci působí stroze. Okrové tóny vzbuzují melancholii a neustálý pohyb na scéně zase vytváří dojem velkého filmu. A velký film to vskutku je!
Hrdinou je onen iluzionista, nenápadně vykreslený do podoby Jacquesa Tatiho. Zatímco jeviště velkých sálů vzaly útokem rockové hvězdy, on se musí potácet od jedné pochybné štace ke druhé, od putyky k zapadlému hotýlku. Na druhou stranu jej doprovází ona mladá a krásná pokojská, která naivně věří, že iluzionista je skutečný kouzelník.
Snímek plyne takřka bez dialogů, zato s vynalézavou stopou zvuků a ruchů. Přerod a určité osamostatnění naivní Skotky zvládá Chomet jako nedělní procházku. O to silněji do vás pak udeří citlivé finále, které je tak zdrcující, že marně vzpomínám na podobný filmový zážitek: Iluzionista je pro mě nejsmutnější animák na světě. A taky film, který zvedl letošní laťku kvality zatraceně vysoko.
Foto: berlinale.de
