Původně jsem se chtěl setkat jenom s Gaelem Garcíou Bernalem. Byl v Berlíně k dispozici k filmu Revoluce (Revolución). Jde o povídkové pásmo, v němž se deset mladých mexických režisérů snaží zaujmout postoj ke slavné mexické revoluci, která letos slaví sté výročí. Nakonec se proti mě vedle Bernala ocitnul ještě Carlos Reygadas, autor tichého Stellet licht.
Pro Revoluci natočil Gael García Bernal kousek o vzpurném klukovi, kterého babička zfackuje za to, že hodil krucifix pod postel. Reygadas postavil na hlavu svůj vybraný styl a přinesl hektickou podívanou na vesnickou slavnost. Náš rozhovor se od Revoluce přenesl k revoluci a náboženství. Odtud byl už jen kousek k otázce:
Stala se mexická revoluce pro lidi náboženstvím?
Bernal: Ano, učilo se to tak. Každé pondělí musejí děti ve školách zpívat revoluční písničku, která je hrozně násilná. Kdybyste nás přesadili do školy v Afghánistánu, řeknete si, že tam trénují mučedníky.
Reygadas: Hele, v Mexiku je to přece vtip. My na ty ideologie moc nejsme.
Bernal: Ale jediný světadíl, kde se vyvěšuje vlajka a pěstují se podobné rituály, je Amerika.
Reygadas: Ale v Mexiku si z toho přece všichni dělají prdel! To se podívej na Kubu anebo na východní blok.
Bernal: Ty si z toho třeba děláš srandu, ale učit jsme se to museli!
Reygadas: Mohl sis tam přece vkládat vlastní slova, nemuseli jsme to říkat přesně, nikdo z toho nedělal vědu.
Bernal: I když jsem chodil do celkem liberální školy, každé pondělí jsme museli zpívat písničku, která je naprosto zbytečná!
Reygadas: Ale takový jsou přece všechny národní hymny!
Bernal: Takže pak je to v pohodě?
Reygadas: Není, ale vem si Marseillaisu! Tehdy se ve Francii lidi zabíjeli, dneska se tam jenom jí sýr.
Bernal: Já jenom říkám, že tahle písnička a Den vlajky pochází z revoluční doby.
Reygadas: Kdy je Den vlajky?
Bernal: Ty vole, to mi neříkej, že to nevíš! Por favor! 24. února!
Foto: berlinale.de
