Jestliže v Berlíně letos vyhrál akční thriller, proč by stejný žánr nemohl uspět i na festivalu karlovarském? Možná takto uvažovali porotci, když přisoudili hlavní cenu kriminálnímu příběhu Ukrutně šťastni dánského režiséra Henrika Rubena Genze.
Děj filmu zprvu naznačuje mnohé a dosti klame tělem: chvíli slibuje klasickou detektivku, chvíli syrové rodinné drama s typicky skandinávsky pochmurnými momenty. Ale jakmile už má divák pocit, že začíná mít jasno, Genz, který je i spoluautorem scénáře podle románu Erlinga Jepsena, jej vzápětí překvapí dějovými zvraty, za jaké by byli vděčni bratři Coenové nebo Quentin Tarantino.
ČTĚTE TAKÉ: Karlovarskému festivalu opět kraloval kriminální příběh
Zprvu nic nenasvědčuje tomu, že film má možná žánrem nejblíž k velmi černé komedii. Do zapadlé vesnice kdesi v jižním Jutsku je kvůli kádrovému škraloupu (nachytal manželku s kolegou a ohrožoval je nabitou pistolí) přeložen stále ještě relativně mladý policista Robert.
Brzy pochopí, že vesnice si své problémy nejraději řeší sama a že největší obavu mají místní z toho, že by do jejich problémů začal vrtat někdo zvenčí. Tudíž usilují, aby i Robert mezi ně zapadl, zprvu marně. Ten se sice snaží fungovat jako nestranná a nezaujatá ruka zákona, ovšem brzy se citově přespříliš zapojí do jednoho manželského sváru: místní postrach, opilec, sukničkář a násilník Jorgen pravidelně bije svou pohlednou ženu, která mezitím hledá ochranu i povyražení u jiných, včetně Roberta. Ten nakonec jejímu kouzlu propadá, ale chrabrým rytířem se nestane - a na konci filmu jsou tři mrtví a několika udivujícími zvraty obnovený poklid ve vsi.
Hlavní kouzlo filmu spočívá v tom, že nikterak nenaznačí, co od něj máme čekat, nikde nemrkne, nepomůže. Tempo je pomalé až ospalé, krajina i ulice převážně opuštěné a snímané s potěchou z této prázdnoty, hudba nikterak vyzývavě dramatická. Divák se topí ve stejném zmatku jako hlavní hrdina, zvláště když zjistí, že tomu zpočátku sympatickému muži fandit nemůže.
Zjitřenost děje ještě podtrhuje postava odhadem osmileté dívky, která trpí divokými hádkami svých rodičů, a také to, že tvůrci hned v úvodních titulcích deklarují, že snímek byl natočen podle skutečné události. O takových případech se přece nevtipkuje...?! Ale marná sláva, právě ty nejvíc šokující momenty budí udivený smích, pramenící prvně z toho, že se zdráháme uvěřit, že to filmaři myslí doopravdy.
Pochopíme, že každý tu má škraloup a že každý je ochoten se zapojit, aby skryl poklesek souseda, pokud tedy nebude natolik vážný, aby poškodil všední život vesnice. A ve finále také to, že takové společenství má jakési zvrácené kouzlo a že tu místní mohou být skutečně ukrutně šťastni.
Foto: http://www.kviff.com/
