Upíří a svůdná příchuť hentai, to je ďábelská směs v soutěžní novince korejského režiséra Park Chan-Wooka.
Za arkádové dramata OldBoy (2003) si Park Chan-Wook odvezl z Cannes Velkou cenu poroty. Vysoká očekávání v dalších letech nenaplnil, když se posunul k sice vizuálně strhujícím, ale poněkud vyumělkovaným kusům Nebohá paní Pomsta a I'm Cyborg, But That's Ok. Letos se Park vrátil do Cannes s upírskou romancí Thirst (Žízeň) a nepochybně líčí na nějakou další palmu.
Na první pohled to vypadá, jako kdyby Park zvednul rukavici, kterou všem rádoby skandalistům pohodil Takashi Miike supermanským traumatem Ichi the Killer.
Sang-hyun je spořádaný kněz, byť s trochu sadomasochistickými sklony. Nechá se dobrovolně infikovat nevyléčitelným africkým virem a - upadá do tenat smrti. V poslední vteřině mu ale lékaři dají cizí krev a hrdina virus přemůže. Stává se hrdinou, ale zároveň začne žíznit po krvi. Vzápětí potká kamaráda z dětství a jeho krásnou mladinkou manželku Tae-ju. Sang-hyun po Tae-ju zatouží. Tae-ju se nenechá dlouho přemlouvat, ale na oplátku by se ráda zbavila manžela.
VIDEO Z FOTOGRAFOVÁNÍ AKTÉRŮ FILMU NA FESTIVALU SI PROHLÉDNĚTE ZDE
První polovina Žízně nabírá tempo ztěžka jako Lance Armstrong na letošním Giru, ale ta druhá je orchestr. Park vymyslel několik obrazů, v nichž se násilí, sebemrskačství a erotika propojují do úchvatných kompozic - jako třeba scéna, kdy se hrdinvé milují a zároveň si navzájem sají krev. Nechybí slušné vizuální efekty: jako upír dokáže Sang-hyun auta přenášet a kamera si libuje, když je v centru dění.
ZPRÁVY Z FESTIVALU V CANNES ČTĚTE ZDE
I při tomhle akčním cirkusu stíhá režisér sledovat souboj hrdinova asketického ducha s žádostivým tělem. Možnou slabinou je, že oproti OldBoyovi chybí v Žízni jednoznačně daný příběh, který by režisérovo mistrovství podal tak, aby bylo stravitelné pro široké publikum. Milovníci zvrhlé zábavy se ale u Žízně budou bavit ďábelsky.
Foto: Outnow.ch, ecranlarge.com
