Fotoblog: <span>obrázky z Belgie.</span> Brusel, Gent a transvestiti

Tento fotoblog bude krátký a bude obsahovat především obrázky z Belgie, tedy z Gentu a Bruselu, kde žije můj výborný kamarád z dávných studií, historik Petr Luňák, který navzdory svému bytostnému antimilitarismu pracuje v NATO.

To je doposud pro mě poněkud legrační věc, neboť se známe ze svorně nenáviděné vojenské katedry a představa, že tehdejší rudí oficíři vychovávali na svých prsou zmiji, která nastoupí do sídla ďábelské instituce NATO, je i po těch letech zdrojem úžasu a satisfakce. Ale je to tak.

Ale já mám zároveň prázdniny, což jak každý uzná, je čas, kdy by měl člověk dělat jiné věci, než cosi sepisovat. Proto budu stručný a třeba se ještě k Bruselu a k dalším městům - protože Belgie, to jsou vlastně městská krajina, příroda je snad trochu v Ardenách, ale tam jsem zatím nebyl - vrátím příště, nebo také ne. Přitom bych docela rád o tomto městě napsal něco jiného, než se o něm tak konvenčně u nás píše. Myslím totiž, že se mu velmi křivdí a že je jakousi módou se nad ním ušklíbat, ba jím pohrdat (proslulými se třeba staly pitomé a ultrasnobské výroky Vladimíra Železného o mizerných bruselských restauracích), neboť tím se také lze vyjádřit s odporem vůči Evropské unii, což je naše stádní hrdinství, takže to schytává i sídelní město.

Nenazval bych ho sice přímo krásným, chybí tu výrazné panorama a také řeka (ona tu je, Senne, je ale od 19. století zazděná), ale svou silnou působivost jistě má, třeba tím, jak se tu mísí vlivy latinské s germánskými, jak je to město mentality spíše jižní, neuspořádané a improvizované, ba i poněkud románsky nepořádné, zasazené však do prostředí a klimatu severního (i když teď je tu vedro), kde to dobře svědčí bohatství, kapitálu a přičinlivosti, jež jsou tu vidět, slyšet a lze je i čichat, neboť vedle pařížsky urinálních zápachů z metra tu nádherně voní vafle, parfémy a hlavně čokoláda, která tu dostala svou nejjemnější jakost. 

Zkrátka, každý si něco asi pod slovem „Brusel" představuje, ale skutečná znalost Bruselu mi připadá u nás velmi povrchní (mě v to počítaje), mám pocit, že většina sem vyslaných Čechů neopustí onu eurozónu kolem stanice Schuman, která je skutečně dosti ošklivá, neboť sestává z kancelářských krabic, ale třeba hned pár set metrů vedle je nádherná secesní čtvrť kolem Ambiorixsquare čili náměstí keltského náčelníka Ambiorixe, kde si připadáte jak v pohádkových dekoracích, nemluvě o Grand Place - Grote Markt, které je asi nejkrásnějším náměstím na světě, pokud budeme mít za kritérium krásy zdobnost, opulentnost, hýřivé bohatství ornamentů.

Náměstí však není možné najednou vyfotografovat, protože je jak kulisa rozprostřená ze čtyř stran a každá je oslnivá až to člověka začne po čase lézt na nervy. Stejně se tam však vrací a při každém vkročení na náměstí trochu zatají dech.

Dneska je 21. července, to znamená, že je v Belgii státní svátek na paměť červencové revoluce v roce 1830, která vedla k vyhlášení samostatné Belgie: onoho 21. 7. 1831 byl korunován Leopold I. Tím a vůbec složitou „belgickou identitou" se tu rovněž nechci zabývat,  chystám se totiž do města, kde probíhají oslavy, jejichž přípravu jsem včera sledoval: město je vyzdobené státními vlajkami, Evropské unie a také NATO, neboť to slaví šedesáté výročí a jeho obří vlajka vlaje pod centrálním obloukem v Jubilejním parku (Parc du Cinquantenaire), který tu zbyl jako připomínka belgických imperiálních tužeb a koloniálních aspirací, po kterých zbyl pomník v tomto parku, kde chrabří vojáci ošetřují divochy, dále poněkud špatné svědomí a hlavně asi  početná konžská menšina, která je v nějakých místech, třeba na okrajových stanicích metra, většina. Ale je zajímavé sledovat ty urostlé černé ženy... 

A protože přehlídka začíná ve dvě hodiny, venku je krásně a Petr bydlí na předměstí,odkud je to autobusem a metrem hodina, já si dovolím výjimečně tento díl uzavřít předčasně a místo sepisování pošlu několik obrázků z Gentu, kde v sobotu začínaly jakési městské slavnosti, takže město byl plné lidí, krámů a maškar, které šly v průvodu středem tohoto krásného města, které bylo ve 13. století po Paříži druhým největším městem severu a jeho bohatství a nádheře se nic nevyrovnalo, o čemž svědčí velkolepý obraz bratří Jana a Huberta van Eycků Klanění beránkovi (1432), před kterým jsme v katedrále sv. Bava - St. Baafskathedraal asi půl hodiny s dcerou stáli, ale pak se vydali do města, kde začínala paráda veselých vlámských Belgičanů, mezi nimiž vynikali transvestité a ženské dechovky a celé to bylo velmi veselé a crazy a já jim tu schopnost se odvázat a udělat si ze sebe srandu záviděl.

Jsem zvědavý, jak budou dnes pochodovat vojáci před královskou rodinou. Proto se loučím. Zatím.