Roky se staral o odkaz svého dědečka, slavného skladatele Antonína Dvořáka. Tento týden Antonín Dvořák III. ve věku 88 let zemřel. Přinášíme výběr z jedno z jeho posledních rozhovorů, který poskytl letos TÝDNU u příležitosti premiéry nového nastudování Rusalky v newyorské Metropolitní opeře.
Jaké to je, figurovat v rodokmenu tak slavného předka?
Narodil jsem se 25 let po Dvořákově smrti, ale jeho ženu Annu, mou babičku, jsem ještě zažil. O dědečkovi mi vyprávěl můj tatínek Otakar, jeho nejmladší syn. Trvalo dlouho, než mi došlo, jak význačné mám kořeny. I kdybych tu byl ještě jednou 87 let, možná ani tehdy bych si to nedovedl plně uvědomit, protože velikost dědečka se vymyká mému chápání. Já jsem žil celý život jako normální nehudební člověk. Jako Antonín Dvořák III. jsem začal žít prakticky až po revoluci.
Proč jste tak dlouho hledal cestu ke svým kořenům?
Dvacet let jsem dělal v uranových dolech v Příbrami technika, důlního dozorce a geologa, denně jsem fáral dolů. Pro ohrožení nemocí z povolání jsem šel do starobního důchodu už v padesáti letech. Ale můžu vám říct, že penze je krásné povolání, při kterém mám čas pátrat po svých kořenech. Druhá věc je, že se po roce 1989 otevřely hranice a začali k nám proudit milovníci Dvořáka z celého světa a že konečně pominul devastující vliv Zdeňka Nejedlého. Tenhle komunistický pohlavár (poválečný ministr školství, pozn. red.) tvorbu Antonína Dvořáka zatracoval.
Proč vlastně? Traduje se, že mu Dvořák dal košem, když se ucházel o jeho dceru, je to pravda?
Nemyslím si, že se Nejedlý ucházel o mou tetu Otýlii, nedá se to ničím doložit. Otylka se provdala za skladatele Josefa Suka. Jistá věc je, že Nejedlý Dvořáka, Suka a některé další hudební skladatele zrovna nemiloval, protože v nich cítil konkurenci k Bedřichu Smetanovi, kterého naopak miloval, a proto je chtěl za každou cenu degradovat. To se doložit dá. Existuje výrok Zdeňka Nejedlého, že "Dvořák je balvan, který si musí každý začínající muzikant odvalit z cesty, aby mohl dál". V rodině se traduje historka, že můj táta jednou po dědečkově smrti doprovázel babičku na koncert do Národního divadla, kde babička zahlédla Zdeňka Nejedlého a pravila: "Oto, jdi a rozbij mu hubu, dám ti pět zlatých!" Nejedlý se do dědečka navážel ještě za jeho života a dělal to i po jeho smrti. Dokonce si mě jednou zavolali na partajní výbor a začali mě tam pérovat za to, že můj táta provádí hosty v dědečkově letní vile na Vysoké a že se přitom naváží do Zdeňka Nejedlého. Já jim říkám: "Táta je plnoletý a může si dělat, co chce!"
To by mě nenapadlo, že mít za dědečka Antonína Dvořáka mohlo někomu za komunismu zhoršit kádrový profil!
Jednou nám dokonce udělali šťáru v baráku. Někdy v polovině padesátých let si ode mě bezpečák v práci půjčil svazek klíčů a patrně si je okopíroval, než mi je vrátil. Pak mě jednou v práci zdrželi dlouho do noci, že jako dělají nějakou kontrolu, u které musím být. Rodiče ten samý večer odlákali telegramem do Prahy pod záminkou, že moje sestra Anuška utrpěla nějaký vážný úraz. "Přijeďte oba!" stálo v něm. Telefony tenkrát nebyly běžné, nebylo jak tu informaci ověřit. Takže naši jeli do Prahy, já byl v práci a oni tu měli volné pole působnosti. Evidentně to bylo zfingované, ukázalo se, že Anně nic není. Léta jsme žili v přesvědčení, že to byli zloději. Teprve když to tu po sametu prasklo, přišel za mnou policista, který tehdy bydlel vedle, a povídá: "Víte, já jsem vám to tenkrát nesměl říct, ale bylo to jinak, byli to tajní."
Letos uplyne od úmrtí Antonína Dvořáka 113 let. Dá se ještě pořád v jeho pozůstalosti objevit něco nového?
Ale dá. Před časem se natáčel dokument o dědovi v jeho letní vile na Vysoké a při té příležitosti jsme na půdě našli zaprášené kufry, o kterých jsem do té doby nevěděl. Filmaři mi je snesli dolů. Našli jsme na nich monogram AD, evidentně to byly rodinné kufry, které s Dvořákovými cestovaly do Ameriky, akorát nevím, jestli ten monogram znamenal Anna Dvořáková, nebo Antonín Dvořák.
Žádné milostné dopisy jste v nich nenašli? Česká televize před dvěma lety odvysílala hraný film Americké dopisy, který pojednává o Dvořákově utajované lásce k jeho švagrové Josefíně...
To považuji za hroznou blbost, ač to muzikologové dokazují tím, že v nějaké skladbě se objevuje motiv písně, kterou Josefína měla ráda. Já mám celou desetisvazkovou Dvořákovu korespondenci, kde najdete dopisy mezi Dvořákem a hrabětem Kounicem a Dvořákem a Josefínou, která se za Kounice později provdala, a ani slůvko tam nenajdete o tom, že by se mezi nimi mohl vyvíjet nějaký jiný vztah než příbuzenský. Pokud měl Dvořák Josefínu rád, tak ji měl rád jako švagrovou, jako sestru své manželky.
On přece ale o Josefínu usiloval a ona ho nechtěla...
Téma Dvořákovy lásky k Josefíně se objevuje v různých literárních dílech, ať už se jedná o beletrii nebo muzikologii. Když Dvořák začal vyučovat na klavír holky Čermákovy, bylo mu čtyřiadvacet a Josefíně krásných šestnáct a zapalovala se jí lejtka, zatímco Anně bylo deset. To by musel být pedofil, aby se mu mladší Anna líbila více než Josefína. Nevidím žádný důvod domnívat se, že Josefínu miloval celý život. Když si vezmete Dvořákovu víru v Boha a jeho morální lidský charakter, on by rozhodně nemohl žít s tím, aby jednu ženu miloval a s druhou měl devět dětí.
První tři děti manželům Dvořákovým tragicky umřely krátce po sobě, váš otec dostal jméno Otakar po svém zemřelém bratrovi. Necítil se celý život jako číslo dva?
Myslím si, že táta žádné mindráky neměl, asi se o těch mrtvých dětech doma nebavili. Já vím od táty, že výchovu měla na starosti babička, dědeček málokdy trestal. Jenom jednou tátu seřezal, když si kluci hráli na Vysoké s kuželkami a táta střelil nějakého kluka prakem do ruky. Mám jeden dopis, který dědeček adresoval mému tatínkovi, a je to ten nejkratší dopis, který existuje. Má jen čtyři písmena: "Uč se!" Táta byl asi dost velké číslo, což byl asi i důvod, proč ho ten poslední rok vzali jako jediné dítě do Ameriky s sebou - aby byl pod dohledem a nedivočil. Antonín Dvořák jel poprvé do Ameriky v roce 1892, zůstal tam tři roky. Ty první prázdniny za ním přijel zbytek rodiny a jeli spolu vlakem na americký Středozápad, kde strávili sto dní u českých krajanů ve městečku Spillville ve státě Iowa. Místní lidé jsou ohromně hrdí na to, že u nich Dvořák pobýval, a dodnes se k tomu hlásí.
A vy jste se k nim vypravil o sto let později v dědečkových šlépějích.
Spillville je vesnička velká asi tak jako naše Vysoká, mají tam školu, banku a kostel - a to je všechno. Ke stému výročí Dvořákova pobytu ale uspořádali ohromné oslavy, na které se sjelo asi 10 000 lidí, a mě pozvali i s rodinou. Vesnicí procházel průvod s alegorickými vozy, na jednom vezli i maketu spillvillského kostela. Celý týden se tam každý den pořádaly koncerty. Osmdesát procent jmen na tamních hrobech byla česká jména, jen někde scházel háček, někde čárka. Starosta se jmenoval Balik, místostarosta Klimes. Dneska už tam ale nikdo česky nemluví.
Dvořák žil na začátku své kariéry tak nuzně, že neměl ani noty a musel si je půjčovat. Změnilo se to po jeho americkém pobytu?
Děda měl v Americe královské příjmy a vždycky byl dobrý hospodář. Dokonce odmítl žít na hotelu a našel si privát. Co se týče mých rodičů, chudáci to rozhodně nebyli, částečně žili z autorských honorářů Antonína Dvořáka, tatínek díky tomu odešel předčasně do penze, aby mohl "dělat pořádně manželství". Rodiče měli nějaké akcie, ale s příchodem února 1948 jim byly dobré tak akorát na podpal.
Jaký byl slavný skladatel v soukromí?
Dědeček byl zbožný, silně věřící člověk, ale ne dogmaticky. Táta říkal, že on viděl pánaboha ve všem živém kolem sebe - ve zvířatech i v rostlinách. Do místního kostelíčka v Třebsku kousek od Vysoké pořídil varhany a chodil na ně hrát. Velmi rád pobýval v letní vile na Vysoké. Choval tam holuby, to byla jeho vášeň, a také měl rád lokomotivy. Jednou dokonce prohlásil, že by dal všechny své symfonie za to, kdyby býval dokázal vynalézt lokomotivu. Můj táta po něm zdědil stejnou lásku k hospodářským činnostem, místo holubů ale byl náruživým chovatelem slepic a králíků. Na ty byl odborník, ještě nedávno jsem pravidelně dostával dopisy od různých chovatelů, jestli nemám k dispozici výtisky jeho knihy, která je dodnes podnětná. Přitom měl vystudovanou obchodní akademii a dotáhl to až na ředitele banky.
Ke vzniku slavné opery Rusalky se váže prý jedna z výrazných vzpomínek vašeho tatínka?
Dědeček na ní pracoval od dubna do listopadu roku 1900. Můj tatínek okamžik jejího dokončení zaznamenal ve svých vzpomínkách takto: "Zasedli jsme ke stolu a dali se do jídla. Chvíli bylo ticho a najednou tatínek povídá: ‚Tak už umřel.' Všichni jsme se lekli a jeden přes druhého s maminkou v čele jsme se ptali tatínka, kdo umřel, vždyť mnohým tatínkovým přátelům a známým bylo kolem sedmdesátky. ‚No přece princ,' na to tatínek, ‚ona mu dala hubičku a on, chudáček, za to musí umřít. Jo, tak už to bývá v pohádkách...'"
Říká se, že vlohy skáčou přes generaci. Objevil jste v sobě hudební geny slavného dědečka?
Neobjevil, já jsem je ani nehledal. Naposledy jsem hrál na klavír asi v osmi letech. Zajímavé je, že nikdo ze široké rodiny Dvořákových v jeho šlépějích nešel. Ale alespoň něco po něm mám. Taky vstávám ve čtyři hodiny ráno.
Vy jste posledním přímým Dvořákovým potomkem?
Antonín Dvořák II., to byl můj strýček Tona, neměl děti. Můj syn Antonín IV. má syna Antonína V. Tomu je 26 let. A vůbec nejmladšímu Antonínu Dvořákovi je jeden rok, to je syn mé vnučky Markéty, která si po sňatku ponechala jméno Dvořák, a můj pravnuk tedy nese jméno Rehan Antonín Dvořák Ghosh, pro naši rodinu zkráceně Toník VI.
Antonín Dvořák (88)
Do 29. května poslední žijící vnuk slavného skladatele Antonína Dvořáka (1841-1904). Jeho otec Otakar (1885-1961) byl osmým dítětem Antonína a Anny Dvořákových. Pracoval jako ředitel spořitelny a po dvanáctileté známosti si vzal baletku Národního divadla Marii Šrámkovou. Antonín Dvořák je zároveň synovec skladatele Josefa Suka a jeho ženy Otýlie, rozené Dvořákové. Se sestrou vyrůstal v Příbrami a prázdniny trávili ve vile dědečka skladatele ve Vysoké. Po druhé světové válce začal pracovat v příbramských uranových dolech, od roku 1989 se soustavně věnoval uchovávání a rozvoji odkazu skladatele Antonína Dvořáka. Byl mimo jiné viceprezidentem společnosti Antonín Dvořák Society for Czech and Slovak Music ve Velké Británii, členem čestného výboru Mezinárodní Dvořákovy společnosti v Praze, předsedou správní rady Hudebního festivalu A. Dvořáka v Příbrami, předsedou IADCC - Mezinárodní skladatelské soutěže A. Dvořáka v Soulu a v Praze, úzce spolupracoval s hudebními festivaly České doteky hudby, Dvořákova Praha či Operní týden Kutná Hora.
