Beatles? Pouze cyničtí kapitalisté, tvrdí historik
16.10.2008 10:32 Původní zpráva
John Lennon v roce 1966 pyšně prohlásil, že byli větší než sám Ježíš, a že oddanost fanoušků a hysterie fanynek z nich učinila kulturní ikony mládeže 60. let. Jak ale poznamenává David Fowler, respektovaný historik z univerzity v Cambridgi, pravda je poněkud složitější.
Podle historika Beatles nebyli žádní hrdinové, ale hlavně šikovní kapitalisté, kteří cynicky zneužívali kulturní preference mladých lidí pro vlastní finanční profit.
Fowler si ve své studii Youth Culture in Modern Britain, která momentálně spustila na ostrovech četné kontroverze, nebere žádné servítky. Jeho přirovnání nahlodávají mýtus slavné kapely s nebývalou razancí: „Beatles udělali pro reprezentaci zájmů a názorů mladých lidí v Británii té doby asi tolik, kolik v devadesátých letech Spice Girls. Fakt, že byli nesmírně populární, z nich ještě nedělá lídry celé generace". Potenciál britského kulturního pionýra měl podle něho mnohem spíše národní buditel a milovník lidových tanců Rolf Gardiner, otec známého dirigenta Johna Eliota Gardinera.
Spolek nadaných mamonářů
Cambridgeský badatel věří, že většina komentářů a textů, v nichž jsou „Brouci" popisováni jako čelní představitelé kulturní revoluce, je od základů nepravdivá. Jeho hodnocení čtveřice nadaných muzikantů obsahuje spíše termíny jako „mladí kapitalisté", a charakterizuje známé rock´n´rollové kvarteto jako partu vychytralých penězofilů, jejichž aktivity neměly se skutečným kulturním rozvojem mnoho společného. Dle Fowlera učinili Beatles z fanoušků nikoli samostatně uvažující jedince, nýbrž pasivní teenagerské konzumenty. „Šlo jim hlavně o přiživování nekritického obdivu publika a bezmyšlenkovitý křik na koncertech", dodává obrazoborec z Cambridge.
Doktor historie dále argumentuje tím, že Beatles účinkovali v četných televizních show, které mnohem lépe ilustrují jejich skutečný význam: „Ve výsledku představovali - podobně jako třeba Rolling Stones - nenáročné rozptýlení, zábavu pro celou rodinu, nebyli to progresivisté v čele mládežnického kulturního hnutí".
Idealista nebo nacista?
Významná část Fowlerovy publikace je věnována již zmíněnému Rolfu Gardinerovi, dle autora knihy „opravdovému hrdinovi", který ve dvacátých letech právě v Cambridgi formuloval svou vizi „kultu mládí". Gardiner, coby zasněný intelektuál, snažící se propojit vysoké umění a lidovou tvořivost, ohromil mnoho svých studentů vědomostmi i metodami: nikdy nepřistupoval k lidem podle jejich sociálního statutu, jak bylo tehdy v Anglii zvykem. Milovník realistického spisovatele D. H. Lawrence a údajný extrémní otužilec Gardiner si kupříkladu nadělal spoustu přátel mezi horníky, kteří v hojném počtu dorazili i na jeho - jinak snoby mocně prolezlou - svatbu.
Fowlerovo demýtizující tažení proti Beatles a pečlivé celebrování někdejšího kulturního buditele má však drobné úskalí ve skutečnosti, že Gardiner (1902 - 1971) proslul také svými sympatiemi k nacismu. Svým otevřeným obdivem k přísné výmarské Jugendkultur, jež zocelovala mladé muže mj. monstrózními pěšími túrami či vrháním oštěpu v rouše adamově, položil základy spekulacím o svém skutečném politickém smýšlení.
Fowler přirozeně nesouhlasí: "Gardiner byl postupem času oficiálně odepsán jako Nazi sympatizant, což je ovšem velmi matoucí a hlavně nepřesné. On se jen snažil vytvořit přátelské mezistátní vztahy. Byl to idealista a ne pouhý pomatenec v sandálech, jak se snaží tvrdit někteří historikové."
Výstupem z Fowlerovy knihy může být jasné vymezení: Beatles budou vždy především symbolem zábavního průmyslu, zatímco Gardiner představuje nadčasový zdroj inspirace a podvratný kulturní prvek; popovou hvězdu z dob, kdy žádné (v dnešním smyslu) celebrity ještě neexistovaly.
Foto: archiv
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.