Téměř zaplněný sál Kongresového centra v Praze v neděli aplaudoval emocemi nabité show Goran Bregoviče. Netradiční ráz koncertu předznamenal již jeho úvod, kdy u dveří do sálu začali mezi přicházejícími opozdilci hrát trumpetisté z Bregovičovy cikánské kapely Wedding & funeral band (Svatební a pohřební orchestr). V Kongresovém centru se charismatický hudebník představil po pěti letech.
Hudba originálně kombinující balkánskou dechovku s moderními prvky zvedla už při úvodní písni Gas Gas Gas část diváků ze sedadel, k tancujícím hloučkům se postupně během strhujícího vystoupení přidávali další.
Bregoviće doprovázela šestice muzikantů a dvě zpěvačky. Hudebník, který téměř celý koncert seděl ve stříbrném kostýmu na židli, zahrál především písničky z loňské desky Champagne for Gypsies, kterou považuje za pokračování předchozího projektu Alkohol z roku 2009. Zazněly i starší skladby ovlivněné zejména cikánským folklórem jako například In the Death Car nebo Ausência. "Tradice nesmí být zavřená v muzeu," prohlásil před časem hudebník, jehož světové turné k aktuálnímu albu Champagne for Gypsies odstartovalo v dubnu a potrvá až do konce roku.
"Koncert se obejde bez projekcí a různých efektů, je vidět, že tady jde především o hudbu. Škoda, že úplně optimální není zvuk," konstatovala jedna z divaček, která většinu koncertu strávila při tanci a ke konci koncertu i při zpěvu v postranní uličce u sedadel.
Do Prahy Bregović zavítal poněkolikáté. Strávil zde například dva měsíce během natáčení filmu s režisérem Emirem Kusturicou. Před třemi lety vystoupil na prvním ročníku festivalu Praha - Sen letní noci. "Všechny mé nahrávky jsou pro mě soundtracky, které pouze nenašly k sobě konkrétní film. Jsou od filmů v mé hlavě nebo mohou provázet filmy odehrávající se v hlavách mých posluchačů," uvedl před časem Bregović.
Bregović se narodil v roce 1950 v Sarajevu, začínal hrát v šestnácti ve striptýzových barech, v roce 1974 založil Bílý knoflík (Bijelo Dugme), jednu z nejpopulárnějších skupin v bývalé Jugoslávii. Z rodné země jej vyhnala občanská válka, přišel o veškerý majetek a v emigraci začínal od nuly. Mezinárodní úspěch mu přinesla spolupráce s režisérem Emirem Kusturicou, je autorem hudby ke kultovním Kusturicovým filmům Underground, Arizona Dream a Dům k pověšení, složil soundtracky k desítkám filmů dalších režisérů. V roce 2010 získal cenu britského časopisu Songlines pro nejlepšího umělce world music na světě, o rok později převzal od Jiřího Bartošky cenu prezidenta filmového festivalu v Karlových Varech. V současné době žije a tvoří v Paříži.
